STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 1.

A7BEA0E6 2A14 451E 9368 C63343381E65 1 201 a
Pohled na Island z výšky.

„Let společnosti WizzAir bude opožděn,” ozvalo se z letištních reproduktorů. Popravdě mě to ani na chvíli nepřekvapilo. Žádný z mých letů s touto společností nebyl totiž ani zdaleka tak růžový, jako jejich flotila, a tak jsem byl s hodinou čekání navíc docela smířený. Na zahájení výletu jsem si dal kávu a posnídal panini. Bylo zajímavé sledovat, jak upravení a hezky oblečení lidé nastupují do letadel ze všech bran, vyjma jediné – té mojí. Až totiž uvidíte na letišti frontu lidí připomínající bezdomovce, bude to s velkou pravděpodobností fronta do letadla mířícího na Island. Většina cestujících je oblečena v trekovém oděvu, na nohou má pohorky a na zádech různě velké batohy. Zpoždění se nakonec vyšplhalo na hodinu a půl a já si až v sedadle letadla uvědomil, co mě teď čeká. Letět někam s nízkonákladovou společností je vcelku fajn, pokud letíte maximálně hodinu, hodinu a půl. Jakmile ale nasednete na delší let, čeká vás peklo. Můj let trval 4 hodiny a já poprvé v životě litoval, že jsem nikdy nechodil na jógu. Po oné hodině a půl jsem už totiž opravdu nevěděl, kam své nohy složit.

Když jsem pak z okna po dlouhé době zahlédl pevninu, nebylo pochyb o tom, že už jsme skoro na místě. Z výšky byla vidět krásná měsíční krajina a hned několik ledovců. Mířil jsem do země, která už dlouho vévodila mému žebříčku zemí, které bych chtěl navštívit. Island, jeden ze severských států a přitom tak jiný, jedinečný. I přes moje počáteční skromnější plány jsem se nakonec rozhodl celý ostrov objet dokola. A protože jsem utíkal z každodenního stereotypu, rozhodl jsem se stopovat. Bez jakéhokoli plánování jsem si dal měsíc času a doufal, že to nebude ani moc, ani málo.

Sbalil jsem si jen to nejdůležitější – stan, teplou zimní bundu, dva kusy od každého druhu oblečení, pláštěnku, rukavice, a hlavně to, bez čeho bych se nevydal ani za hranice Vysočiny – nosní sprej. Vzrušovala mě představa toho, že uniknu z tohohle světa, který, jak se mi zdá, má probíhat podle určitých scénářů. Alespoň na měsíc budu žít naprosto neplánovaně. Vstanu s tím, že nebudu vědět, kde zase ulehnu. Nastoupím do auta a mnohdy nebudu mít ani tušení, kam mě jeho řidič zaveze. Nikdo mi nebude říkat, co a jak má být a do kdy mám co stihnout. Když se mi někde bude líbit, zůstanu tam déle. A když se mi někde líbit nebude, pojedu jednoduše dál. Věřil jsem, že mi tato zkušenost, pokud se nezblázním, dá do života hodně. Budu tu jen já a to, co mi život přivede do cesty.

Letadlo začalo pomalu klesat a já se plný odhodlání a touhy po poznání přibližoval naprosto cizímu světu. Kolem osmé hodiny ranní místního času jsem přistál na letišti v Keflavíku. Letiště je poměrně malé a od hlavního města ho dělí bezmála 50 kilometrů. Bez jakéhokoliv zdržování jsem vyrazil naproti pásu, kde jsem hledal svůj batoh. Nedokážu říct, proč tomu tak je, ale kdykoliv někam letím, můj batoh vyjede jako poslední. Pokud vůbec vyjede. I tady jsem nakonec musel čekat, nejenže déle než ostatní, ale hlavně déle, než bylo příjemné. Když už jsem se konečně dočkal, opustil jsem letištní halu a šel se ven nadechnout. Vzduch byl příjemný, čistý. Vítr foukal silně a studeně, což ve mně budilo dojem zimy. Průměrné denní srpnové teploty se na Islandu pohybují okolo 14 °C, bylo tedy jasné, že na krátký rukáv to nebude. Já byl ale připravený, vytáhl jsem svou větrovku z batohu a začal číst v mapě. Mapa, kterou jsem si koupil, byla snad pro Island přímo stvořená. Byla laminovaná, takže mi déšť ani vítr nemohly zabránit v ní číst, a pak ji zase snadno složit. Zároveň obsahovala i detailní mapu slavného Laugavegur treku, který jsem chtěl projít. Dnes jsem měl ale v plánu dostat se do Reykjavíku, což neměl být problém.

I tohle jsem přežil, teď už snad všechno!

EDDC56A5 7D3D 4320 9936 653DB941FB31 1 201 a
Street art v Reykjavíku.

Vyšel jsem z areálu letiště a pokračoval několik desítek metrů na místo, které jsem považoval za vhodné pro stopování. Musím říct, že jsem byl vcelku nervózní. Moje první stopování v životě. Naštěstí mě z chvíle nervozity vytrhl pán v Subaru, který mi zastavil asi po čtyřech minutách čekání. „To by docela šlo,” pomyslel jsem si. S asi čtyřicetiletým místním, který zrovna vyložil svoji ženu a děti na letišti, jsme se dali do řeči, ale moc si z naší konverzace nepamatuji. Vím jen, že si neustále na něco stěžoval. Od silnic až po počasí. Protože pokračoval jiným směrem, vysadil mě na kruhovém objezdu. To jsem uvítal, protože se v blízkosti nacházel supermarket Krónan. Využil jsem situace a šel si koupit nějaké jídlo a také omrknout ceny, což jsem možná neměl dělat. V tu chvíli jsem popravdě přemýšlel, zda by mě nevyšlo levněji se hned vrátit soukromým letadlem do Prahy, než přežívat měsíc tady. Koupil jsem si dvě jablka, čtyři housky a zajímavě vypadající islandský salám, o kterém jsem později zjistil, že je ve skutečnosti francouzský. Super kup – 260 Kč.

Vrátil jsem se na kruhový objezd a začal opět stopovat. Netrvalo dlouho a zastavil mi mladý pár z Malajsie. Jeli zrovna na západní pobřeží, tak souhlasili s tím, že mě svezou do hlavního města. Navzdory tomu, že silnice byla pěkná a hladká, jízda to byla dost nebezpečná. V Malajsii se jezdí po levé straně, což vysvětlovalo fakt, že jsme občas pravými koly ze silnice sjeli. Myslím si ale, že jsem svůj strach úspěšně skrýval a utápěl jej v konverzaci. Musím říct, že až na to řízení to byli velmi příjemní lidé, dozvěděl jsem se i, že byli v Praze. Dokonce mě zavezli hluboko do města, kam rozhodně nemuseli. Rychle jsem si pak posbíral své věci, rozloučil se a vyskočil z auta. „I tohle jsem přežil, teď už snad všechno!”

A tak jsem tu stál, v islandském hlavním městě s více než sto tisíci obyvateli. Jen já a dvanáct kilo na zádech. Rychle jsem se zorientoval a zjistil, že stojím u jezera Tjörnin. Na jeho břehu stojí například i budova místní univerzity nebo městská radnice. Snažil jsem se přijít na to, kudy se mám vydat do centra. To nakonec nebylo vůbec těžké, jelikož věž slavného kostela, Hallgrímskirkja, sahá bezmála do výšky 75 metrů. Směr cesty byl tedy jasný.

063C7616 D7B2 482F A9F3 97EFDC23B4AC 1 201 a
Kostel Hallgrímskirkja.

Na místě se bohužel ukázalo, že věž kostela je zavřená, a tak jsem přišel o jistě úchvatný výhled na Reykjavík. Nenechal jsem se však odradit a vešel dovnitř. Interiér kostela byl jednoduchý, ale zároveň  tak krásný, že jsem ztratil slova. Ještě více mě ale uchvátily překrásné varhany, které stály nad hlavními dveřmi. Shodou náhod jsem ještě zastihl místního varhaníka, který nástroj ladil. Vydržel jsem tam sedět, poslouchat a kochat se snad hodinu, než jsem sám sebe přesvědčil, že je čas jít dál.  Trochu neochotně jsem tedy opustil kostel a vydal se ulicí dolů. Hlavní ulice byla ohraničena obchody s výrobky z ovčí vlny a jinými islandskými symboly. Poprvé jsem také zahlédl islandský svetr, po kterém jsem tak toužil. Nenašel jsem ale odvahu podívat se na cenu.

Ve městech většinou chodím bez mapy, pokud tedy nehledám nic konkrétního. Je to takové příjemné zpestření a občas mě to zavede na místa, která by mi za jiných okolností zůstala utajená. Postup bývá zpravidla jednoduchý, stačí jen jít tudy, kudy chodí nejvíce lidí a pak se nebát sejít z cesty. Zanedlouho jsem se blížil k přístavu. Z dálky jsem viděl koncertní halu zvanou Harpa, kterou prý když nevidíte, je to jako přijet do Sydney a nevidět Operu. Nevěnoval jsem jí ale nijak zvláštní pozornost. Věděl jsem totiž, že se do Reykjavíku ještě vrátím. Snad.

739B8D19 F5D0 4AE7 8B25 7C2D54AB000C 1 201 a
Sun Voyager.

Podél oceánu jsem došel k dalšímu ze symbolů Reykjavíku. K ocelové soše Sun Voyager, která  má připomínat bájnou vikingskou loď. Vyfotografovat tuto sochu se ukázalo jako nadlidský úkol. Když pominu, všechny, kteří se ji snaží zvěčnit pěkně zepředu, a nemají touhu se díla dotýkat, je tu ještě druhá skupina lidí. Ti, kteří potřebují vedle sochy stát, prozkoumávat zda je dutá, nebo po ní lézt. A tak jsem čekal. Uplynulo asi dvacet minut, když se mi otevřel legrační pohled. Dvě děti zrovna lezly po vršku lodě, chlapec visel hlavou dolů a jeho sestra, která zřejmě neuměla žádný z gymnastických prvků, jen tak stála na přídi. Dostala se ale do problémů s rovnováhou, smekla se jí nožka a pěkným, svižným pádem dopadla na všechny čtyři. Pravda, body za doskok by asi nedostala, pro mě to byl ale dopad dokonalý. Náramně se mi totiž hodil. Holčička se dala ihned do pláče, což přivolalo matku obou dětí. Ta namísto oprašování své dcery začala cosi křičet a snažila se dostat dolů i chlapce, který stále visel hlavou k zemi. Nakonec se jí to po chvíli zápasení podařilo a obě děti s brekem odtáhla pryč. A to byla moje šance, kterou bylo třeba chytit za pačesy, protože bylo jen otázkou času, než přijde někdo další. Okamžitě jsem tedy vytáhl telefon a fotil ze všech možných úhlů. Cítil jsem se jako paparazzi, který čeká, až jeho oběť vyjde z restaurace, ale ví, že na pořízení fotografie bude mít pouze pár sekund, než osoba zmizí za kouřovými skly svého vozu. Když mi pak do záběru vlezl obtloustlý Ital, věděl jsem, že moje práce zde skončila. Sedl jsem si na lavičku přímo naproti soše a konečně ochutnal ten koupený islandský francouzský salám. Vítězoslavně jsem prohlížel fotografie, koukal na oceán a bylo mi krásně. Moc krásně.

Dám ti telefonní číslo, když se budeš někde nudit, můžeš mi napsat.

FAE4E122 23AD 4A22 8C79 B80276A7493D 1 201 a
‎⁨Mosfellsbær⁩, ⁨Reykjavík⁩.

Dojedl jsem část svých zásob a na mapě našel místo, které by mělo být nejlepší pro stopování. Tušil jsem, že vyjet z centra bude problém, čekala mě tedy dlouha cesta na okraj města. Reykjavík na mě zatím působil docela příjemným dojmem. Přirovnal bych ho k obrovské vesnici. Všude byly dřevěné, severské domy, většinou se zahradami. Minimum výškových budov či víceproudých silnic. Podél té největší jsem ale musel jít. A to dlouho. Během chůze jsem postupně zavrhoval všechna předem vytipovaná místa pro stopování a začal jsem být docela zoufalý. Náladu mi spravil až pohled na děti, koupající se v řece. Stály na, asi metr vysokém, vodopádu, ze kterého skákaly do vody. Nechápal jsem, kde se najednou uprostřed stotisícového města bere takový pohled a už vůbec jsem nechápal,  že při koupání neumrznou. Já sám jsem měl problém vyzrát na záludnost místního počasí. Bez bundy mi byla zima a jak už tomu tak bývá, s bundou nesnesitelné teplo. Po deseti kilometrech chůze a malé přestávce v nákupním centru jsem došel k benzínové pumpě. Byla to moje jediná naděje na to, abych se dostal z města. Postavil jsem se před nájezd na dálnici, opřel batoh o kámen a dal se do stopování. Po půl hodině neúspěchu jsem byl ještě docela optimistický. „To se dalo čekat, že to nebude vždycky tak lehké,” říkal jsem si. Po hodině už mi ale trpělivost docházela. Nasadil jsem tedy smutný výraz, ale ani to kupodivu nezabíralo. Po následující půlhodině se ale stal zázrak. Kamion, který na benzínce stál déle než já, z ničeho nic zablikal a přišel k němu jeho řidič. Zdálo se mi, že na mě mává, ale nepřipadalo mi to moc pravděpodobné. Zkusil jsem tedy mávnout nazpět a z jeho gest jsem usoudil, že bych měl přijít blíž. Popadl jsem batoh a plný naděje běžel vstříc mému potenciálnímu spasiteli. Namířeno jsem měl do národního parku Þingvellir. „Až tam nejedu, ale mohl bych tě vyvézt z města a na kruháči, kde se naše cesty dělí ti zastavit. Bude pak snazší někoho stopnout”. Bez váhání jsem na nabídku přistoupil. Na sedačkách takto velkého kamionu, jsem nikdy v životě neseděl, a to se projevilo při nastupování. Když už jsem si myslel, že mám vyhráno, batoh byl proti a stáhl mne z vysokých schodů zpět dolů. Nakonec se mi to ale podařilo a já usednul v kabině bílého Mercedesu. S řidičem, Georgem, jsme si docela dobře popovídali. Zdálo se, že bere jako svou občanskou povinnost mi říct, co všechno bych měl na Islandu vidět. To se mi přesně hodilo, jelikož moje plány zatím skýtaly pouze pár nejznámějších míst.

9AB5EDD1 7FF2 4667 9CD3 25901546C8D1 1 201 a
První noc pod islandským sluncem.

Islandské názvy jsou hrůzostrašné samy o sobě, když ale mluvíte s někým, kdo není Islanďan nebo Nor, nějak pochopíte o čem ten druhý mluví. Pokud ovšem mluvíte s Islanďanem, můžete jen hádat a ani s mapou v ruce to není jednoduchý tip. George mi doporučil místo, kam se prý jezdí každý rok koupat. Když jsem se marně snažil ono místo najít nějakou tu chvíli na mapě, poprosil jsem ho, zda by mi to raději nevyhláskoval. „M-Y-T-W-A”, vydal ze sebe po značném úsilí George. Poznamenal jsem si název do telefonu a vyptával se dál. Po hodině cesty se naše cesty bohužel opravdu začaly rozdělovat a já musel vystoupit. „Hodně jezdím po ostrově na mém enduru, takže tu znám opravdu všechno. Dám ti telefonní číslo, když se budeš někde nudit, můžeš mi napsat, kde jsi, a já ti poradím, co je v okolí zajímavého.” „Tak super,” prohlásil jsem nadšeně. George mi nadiktoval číslo a rozloučili jsme se. Přesně tohle jsem po mé frustraci při čekání na stop potřeboval. Snad bych i řekl, že to stálo za to. Ocitl jsem se na kruhovém objezdu, 26 kilometrů od národního parku Þingvellir. Bylo už šest hodin, a tak jsem se rozhodl najít nějaké pěkné místo na postavení stanu. Vystoupal jsem po stráni dál od silnice a našel perfektní plácek pod vysokým kopcem. Zem tu  byla krásně měkká, výhled na oceán, závětří… Co víc jsem si mohl přát? Postavil jsem stan, batoh hodil dovnitř a rozhodl se na kopec za mnou vyšplhat. Byl to krásný pocit, jít a být najednou o dvanáct kilo lehčí. Zanedlouho stoupání sílilo a já si začal říkat, jak blbý nápad jsem to zase dostal. To jsem musel ale vzít zpět v momentě, kdy jsem stanul na vrcholu. Otevřel se mi krásný výhled na zelenou krajinu, vysoké kopce, farmy, nekonečný oceán a slunce zapadající za jeho hladinu. Ale ne, to bych lhal. Slunce nezapadalo. A ani se k tomu zatím nechystalo. V tuto roční dobu tu totiž den trvá 18 hodin, slunce sice zapadá někdy kolem půl jedenácté, nicméně o tmě se dá hovořit až v brzkých ranních hodinách.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE