STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 10.

Po probdělé, mrazivé noci jsem se nakonec probudil okolo deváté hodiny, začal balit všechny věci a nakonec i mokrý stan. Den jsem započal hledáním pošty. Podle instrukcí, které jsem měl, se měla nacházet někde za bankou, tam ale byla pouze stará garáž. Několik dalších lidí, kterých jsem se ptal mi potvrdilo, že se skutečně jedná o poštu. Místnost bych asi nejlépe přirovnal ke garáži před Vánoci. Ve volném prostoru se válela spousta balíčků a velkých krabic. Opatrně jsem vešel dovnitř a pozdravil. „Je tohle pošta?” zeptal jsem se nejistě. „Ano, jste tu správně,” opověděl muž sedící u počítače. Mému přání o zaslání pohlednic do Evropy rád vyhověl. Vytáhl platební terminál z jednoho ze šuplíků ve stole a naťukal do něj cenu. Při placení jsem se opět posmíval představě, že terminál je nezbytnou součástí každé islandské domácnosti a Islanďané tak kasírují turisty za cokoliv, co je zrovna napadne. Moje obavy zmírnil právě přijíždějící kamion s nápisem Pósturinn. Pravda, v Islandštině to mohlo znamenat cokoliv, ale slovo pošta má skoro ve všech evropských jazycích stejný základ a já tak odcházel s klidem v duši.

Zamířil jsem zpět k místu, kde jsem byl včera neúspěšný a doufal, že se mi dnes povede lépe. Hned druhé auto začalo zpomalovat a blikat mým směrem. Měl jsem obrovskou radost, něco takového jsem přesně po včerejšku potřeboval. Řidič mi bohužel hned naznačoval, že s nimi jet nemohu. Pouze se otočil, z okénka na mě zavolal „good luck” a pokračoval na druhou stranu. Já se na znamení míru jen pousmál a zamával. Dalších několik aut mi naznačovalo, že by mě byli rádi vzali, ale nemají už pro mě místo. S těmito řidiči jsem se setkával každý den. Velice mě ale zajímalo, zda je to opravdu upřímné. Zdali by mě vzali, kdyby to místo měli, nebo jim to teď pouze alibisticky hraje do karet. Po půl hodině mi nakonec zastavili dva Švýcaři, kteří už na Dyrhólaey byli. Jejich cesta tedy nevedla přímo na parkoviště, ale zastavili mi alespoň u odbočky, což mi bohatě stačilo. Od Dyrhólaey mě dělilo šest kilometrů a proto jsem se rozhodl jít pěšky. Auta tu tak často nejezdila, nechtěl jsem tedy marnit čas čekáním. Hned po prvním kilometru vedle mě pozastavila německá rodina a nabídla mi odvoz na parkoviště. Bez váhání jsem naskočil do obytného vozu a cestu si tak zkrátil.

Tradičním islandským jídlem je, mimo jiné, také vařená jehněčí hlava, neboli Svið.

Dyrhólaey.
Dyrhólaey

Nejprve jsem se vydal k nejbližší vyhlídce, kde turisté pozorovali a nadšeně fotili papuchalky. Létající hejna ptáků působila, spolu s útesy a černou pláží v pozadí, nesmírně uklidňujícím dojmem. Několikrát jsem zaslechl, jak si lidé mezi sebou stěžují, že jsou papuchalci moc malí. To mě upřímně rozesmívalo, i když jsem si popravdě také myslel, že budou větší. Obzvláště, když jsem věděl, že papuchalk patří, nebo spíše dříve patřil, k vyhlášeným islandským specialitám. V restauracích na ně ale dnes moc často nenarazíte. Tradičním islandským jídlem je, mimo jiné, také vařená jehněčí hlava, neboli Svið. Pro Evropana vypadá na talíři strašidelně, ale prý se jedná o velkou pochoutku. Hlava se několikrát sežehne hořákem a poté se vaří ve vodě. Tím se docílí dokonalé jemnosti masa a zároveň se spotřebuje část jehněte, která se obvykle vyhazuje. Ostatně právě díky tomu, že si lidé dříve nemohli dovolit plýtvat masem, se dostal tento recept na výsluní. Další známou pochoutkou je tak zvaný Harákl. Jedná se o žraloka grónského, který se nachází v místních vodách. Jeho maso je ale bez speciální úpravy pro člověka jedovaté. Proto ho Islanďané zakopávají na několik měsíců do země, kde zatím maso kvasí. Ke konzumaci masa neodmyslitelně patří jeho zapíjení místní pálenkou. Ve skutečnosti to ale s tímto pokrmem není tak horké. Říká se, že si Islanďané tento recept vymysleli, aby si vystřelili z turistů. Bohužel se to ale uchytilo a nyní ho spousta lidí na svých cestách po Islandu v restauracích vyžaduje. Většina obyvatel ostrova už zmínky o tomto pokrmu nemůže ani vystát. Restauratéři se ale vůči turistům chovají logickým způsobem, jídlo jim naservírují a pak se vesele smějí.

Po cestě na vyhlídku jsem si pak na chvíli připomněl zdolávání kopců v Þórsmörku, ten místní pro mě ale nepředstavoval žádný problém. Chvíli jsem pak stál u zábradlí a kochal se tímto přírodním skvostem. Dyrhólaey vypadal opravdu impozantně, skládal se z jednoho většího a jednoho menšího, nenápadného oblouku. Bohužel ani velký maják za mnou nezabránil otravnému větru, aby mi znepříjemňoval život, a tak jsem se rozhodl jít dál. Z kopce jsem se tentokrát vydal po silnici. V půlce cesty jsem se svalil do mechu a poobědval. Dopřál jsem si také jednu z Prince Polo tyčinek, které se staly nezbytnou součástí mého denního příjmu sacharidů.

‎⁨Pláž Reynisfjara⁩.
‎⁨Pláž Reynisfjara⁩.

Po obědě netrvalo dlouho a zastavily mi dvě Holanďanky, jedoucí do Víku. Jaké štěstí jsem měl, že mě vzali už po cestě, jsem si uvědomil až teprve, když jsme se napojovali na jedničku. Na křižovatce totiž stálo pět dalších stopařů, kteří tam dost možná stojí dodnes. „Jsi už náš třetí stopař a třetí Čech,” smály se. „To jsme asi jediný národ, který nemá peníze na půjčení auta,” odpověděl jsem. Už od začátku mi bylo líto, že si ve Víku budu muset vystoupit, povídání s nimi bylo totiž velice zajímavé. Zjistil jsem například, že se každý den doba slunečního svitu krátí o 6 minut. Až budu odjíždět, bude rozdíl mezi mým prvním stmíváním na Islandu a tím posledním asi tři hodiny. Starší paní se mi pak chlubila, že navštívila Českou republiku, a nejen to, dokonce si i pamatovala některá slova. „Chléb, mléko, nashledanou,” popisovala mi svoji slovní zásobu. Její dcera, Juulke se mi zase snažila vysvětlit, kam mají ještě dnes namířeno. Já klasicky nerozuměl ani jednomu z názvů, a tak jsem se jen usmíval a přikyvoval. „Ach jo, já jsem se tak snažila, trénovala výslovnost a ty mi ani nerozumíš,” stěžovala si. „To jsi právě natrénovala dobře, opravdu mluvíš jako Islanďan. Špatné by bylo, kdybych ti rozuměl,” snažil jsem se upřímně podpořit dívčino sebevědomí. Na oplátku za svezení jsem dívkám prozradil, kde ve Víku najdou obchod, benzínku a kemp.

Nebuď debil, nechoď do lávových polí!

Když mně na pumpě zastavily, rozloučil jsem se a pokračoval hned ve stopování. Viděl jsem ale, že moje vytipované místo už bylo opět obsazené stopujícím párem, a tak jsem se rozhodl, že si ještě zajdu do kempu pro vodu. Když jsem se vracel zpátky, byli už pryč a já tak mohl zaujmout jejich místo. Zanedlouho mi zastavil starší Volkswagen a v něm mladý Islanďan. „Chtěl bych dojet na Svartifoss,” sděloval jsem mu své další plány. „Až tam nejedu, vystoupit si ale můžeš ve městě na kruhovém objezdu, pak už to není tak daleko,” řekl Hinrik. Souhlasil jsem. Během jízdy mi vypravoval spoustu zajímavých věcí o Islandu, bylo jich ale tolik, že jsem si skoro žádnou nezapamatoval. Občas je těch informací na mě moc. Pamatuji si ale, že se vyžíval hlavně v sopkách a znal letopočty snad všech erupcí, které se kdy udály. Říkal také, že se turisté občas kvůli fotkám vydávají do lávových polí porostlých mechem. Nicméně v některých místech mech zakrývá průrvy a již několik lidí zemřelo, protože do jedné z nich spadli a nikdo je nikdy nenašel. Celé povídání zakončil slovy: „Nebuď debil, nechoď do lávových polí!”

‎⁨Skaftárhreppur⁩.
‎⁨Skaftárhreppur⁩.

Vystoupil jsem si na zmiňovaném kruhovém objezdu a byl nucen vytáhnout čepici a rukavice. Zima mi byla opravdu příšerná a vítr tomu vůbec nepomáhal. Zároveň už bylo poměrně dost hodin a provoz řídl. Stál jsem zde dobrou hodinu a půl, než mi zastavil obytný vůz a opět německá rodina. Nastoupil jsem do zadní části vozu a povídal si s Helene, která jako jediná uměla anglicky. Nejprve jsme si vyměnili několik tipů, kam se vydat a poté jsme probírali nejnovější díly Hry o trůny. Udělali jsme ještě menší zastávku u nevelké říčky s náznakem vodopádu. Udivovalo mě, že si takových míst na Islandu ještě vůbec všímají. Nebyli asi zatím tolik rozmlsaní jako já. Poprosil jsem je, aby mi zastavili u odbočky ke Svartifoss. Trvalo sice chvíli, než se informace dostala až k řidiči a možná to trochu odnesly brzdy, ale povedlo se. Do kempu jsem dorazil až v devět hodin, což se mi většinou nestalo. Rychle jsem tedy postavil stan, navečeřel se a k usínání si pustil hudbu. Ještě, než jsem usnul, přišel jsem na to, že jsem úplně zapomněl na jednu z věcí, které jsem chtěl na Islandu vidět. Kaňon Fjaðrárgljúfur. Ten zatím nebyl turisticky úplně známý, zviditelnil ho až klip Justina Biebera, který se zde, mimo jiných krásných míst na Islandu, natáčel. Bohužel jsem kaňon přejel už o spoustu kilometrů a vracet se se mi nechtělo. „Holt budu muset přijet ještě jednou.”

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE