STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 11.

Vodopád Svartifoss.
Vodopád Svartifoss.

Když mi v 8 ráno začal zvonit budík, neměl šanci na úspěch. Zkušeně jsem jej odmítl a pospal si ještě hodinu. Hned po ranní hygieně jsem si vzal kameru a vydal se k vodopádu Svartifoss. Dvoukilometrová cestička mě zprvu vedla do kopce mezi vysoké keře a postupně mizela mezi stromy. Svartifoss je překrásný vodopád ukrytý v lesích. Na rozdíl od ostatních mohutných islandských vodopádů má pouze jeden úzký pruh vody padající z 25 metrové výšky. Jeho jedinečným poznávacím znamením jsou ale čedičové sloupy, které jakoby rostly z nebe a ne ze země nahoru, jak tomu bývá zvykem. Po cestě zpět jsem si prohlížel místní krajinu. Popředí tvořily kvetoucí květiny, střed zelené keře a pozadí táhnoucí se ledovec. O kontrasty tu opravdu není nouze. Hned, jak jsem dorazil zpět do kempu, jsem si vše sbalil a vyrazil stopovat. Nečekalo mě ale nic hezkého. Jestli něco nesnesu více než stopující pár v mém směru, tak jsou to tři stopující páry v mém směru. Chvíli jsem se posadil a sledoval, co se bude dít. Když jsem ale viděl další blížící se postavu, rozhodl jsem se zajít k ledovci, který jsem viděl v dáli. Velice se mi hodilo, že jsem neměl žádné plány, nemusel jsem totiž nic měnit, prostě jsem šel.

Nakonec se to ukázalo jako dobrý nápad, vystoupal jsem na skálu vedoucí podél ledovce a posadil se na výklenek v ní. Odložil jsem batoh, natáhl si nohy a v klidu si vychutnal další Prince Polo sušenku. Jazyk ledovce Vatnajökull se táhl po několik desítek metrů a pomalu, ale jistě tál. Jeho výška se s přibývající délkou zmenšovala, až se nakonec celý ztrácel pod špinavou vodní hladinou. Z mého rozjímání mě na chvilku vyrušila polská rodinka, která mě požádala, abych je vyfotografoval. Na oplátku mi nabídli, že vyfotí i oni mě, ale to jsem odmítl a pokračoval v odpočinku.

Dnes je mi snad poprvé upřímně líto, že tolik smrdím.

Když už jsem se cítil připravený vrátit se na cestu, sázel jsem se sám se sebou, kolik z lidí tam bude ještě stát. Byl jsem pryč dobré dvě hodiny, a proto jsem doufal, že nikdo. Soudě podle nízkého počtu aut na parkovišti jsem ani nezvažoval, že by mně někdo mohl zastavit už po cestě k hlavní silnici. Nicméně jak to tak bývá, to nejlepší nás potkává, když to nejméně čekáme. Zastavilo u mě auto a v něm čtyři krásné Belgičanky. „To se chtějí asi zeptat na cestu,” blesklo mi prvně hlavou. Naštěstí jsem se ale mýlil a než jsem se nadál, seděl jsem na zadním sedadle zapůjčeného vozu. ”Dnes je mi snad poprvé upřímně líto, že tolik smrdím,” pomyslel jsem si. Holky byly hodně veselá kopa, což se mi moc líbilo. Eva navrhla, že bychom se měli lépe poznat a představit se. „Já začnu,” začala nadšeně. „Jmenuju se Eva, je mi 21 let, bydlím v Bruselu a studuji sociologii. Moc ráda jezdím na kole, chodím ven s přáteli a hrozně se stydím, když mám mluvit o sobě,” zakončila naprosto dokonale svůj monolog. Musím se přiznat, že si ani nevzpomínám, co všechno jsem holkám o sobě řekl, ale určitě to nebylo, bůh ví, jak obohacující. Už od malička totiž tuhle seznamovací hru nesnáším. Připomíná mi spíše představování v nějaké odvykací skupince, kde každý řekne jméno a pak se přizná, na čem je vlastně závislý.

Jezero Jökulsárlón.
Jezero Jökulsárlón.

Nejvíce mě ale pobavil příběh o tom, jak se vůbec rozhodly na Island odjet. Jolanin přítel jí po novém roce sdělil, že pojede na Island, a protože to byl už dlouho Jolanin sen, byla nadšená. To jí ale dlouho nevydrželo, neboť se dozvěděla, že její přítel jede se svými kamarády a přítelkyně (logicky) jet nemohou. Aby mu to Jolana vrátila, řekla svým kamarádkám a všechny musely povinně odcestovat s ní. Nyní přesně kopírovaly trasu, kterou jel její přítel před čtrnácti dny.

„Chtěly bychom zastavit tady u laguny, jestli ti to nevadí. Dále bychom ještě chtěli vidět Diamond Beach a potom tě můžeme zavézt až do Höfnu,” řekla Eva. Nic lepšího se mi ani nemohlo stát, právě do Höfnu, který byl od Svartifoss vzdálený asi 140 kilometrů, jsem se dnes chtěl dostat. Navíc se holky chtěly zastavit na všech místech, které jsem chtěl po cestě vidět. Společnost byla taky skvělá. Nemohlo mi být lépe.

Diamond Beach.
Diamond Beach.

Naše první zastávka byla tedy u Jökulsárlón, jezera, které vzniká táním obrovského ledovce Vatnajökull, nad ním. Vatnajökull je druhým největším ledovcem v Evropě a vypadá překrásně. Pořídili jsme hned několik záběrů, vyfotili spoustu fotek a užívali si krásnou atmosféru tohoto místa. „Proč nechceš, abychom tě vyfotili?” naléhaly na mě holky. Zdá se, že několikrát opakovaná odpověď: „Protože na fotkách vypadám jako debil,” jim nebyla dost dobrá. Nakonec jsem se ale neubránil a před objektiv musel.

Po pár kilometrech jsme dojeli k další zátoce, která měla být ještě hezčí. Překonali jsme malý kopec a spatřili rozlehlou vodní plochu plnou pohybujících se ledových ker. Počasí nám bohužel nepřálo. Bylo zataženo, a tak se vodní hladina zdála spíše šedá, než azurově modrá, jakou jsme si ji představovali na základě fotografií z internetu. Další zastávku jsme udělali jen o několik metrů později. Autem jsme přejeli mohutný most a dostali se na Diamond Beach. Diamantová se pláž nazývá podle ledových ker, které moře vyplavuje a nechává je napospas světu v písku. Běhali jsme okolo, jako malé děti a předháněli se v tom, kdo najde krásnější kus ledu. Na vítězi jsme se samozřejmě neshodli, ale o to úplně nešlo. Když jsme usoudili, že už jsme dostatečně zmrzlí, nasedli jsme zpátky do auta a pokračovali do Höfnu. Před nájezdem na jedničku jsme ještě zastavili u stopaře z Holandska, který s děvčaty cestoval včera. Bylo vidět, že je zklamaný, když mě viděl na zadním sedadle, ale já se nehodlal tohoto místa vzdát. Popřáli jsme mu hodně štěstí a napojili se na cestu.

 

A po pravé straně můžete vidět typickou řidičku z Evropy, která nemá ani tušení, jak to tady chodí.

Most u Diamond Beach.
Most u Diamond Beach.

Zbylé kilometry se už nesly ve znamení odpočinku, bylo na nás všech vidět, že toho máme už dost. A tak jsme se v zadní části vozu různě poskládali, jedli brambůrky a moc nemluvili. Naši neaktivitu využila řidička k tomu, aby si mohla pustit její oblíbené skladby. „To je taková sranda, to se vám bude líbit,” prohlašovala sebevědomě. Už při první písničce se začala tak hlasitě smát, až do volantu mlátila. My ostatní jsme po sobě nechápavě pokukovali a nevěděli, čemu se řidička směje. „Radku, neboj, všichni Belgičani nejsou takoví, většina z nás je normální,” ujišťovala mě Eva. Další slabší chvilku si řidička vybrala zanedlouho, když jsme uprostřed jednoho z dlouhých jednoproudých mostů potkali autobus plný turistů. Neměl jsem vůbec zdání, čí vina to byla, ale rozhodli jsme se vycouvat. To nám nakonec zabralo docela dost času, a když jsme se konečně autobusu vyhnuli, řidič zastavil vedle nás a jakoby všem pasažérům do mikrofonu říkal: „A po pravé straně můžete vidět typickou řidičku z Evropy, která nemá ani tušení, jak to tady chodí.” Jinak si nedokážu pozornost a smích turistů vysvětlit.

Když jsme přijížděli do Höfnu, většina posádky spala. Zastavili jsme v kempu na začátku města, holky se šly ubytovat, a já chtěl zkusit najít místo na spaní mimo kemp. To se nakonec ukázalo jako nemožné, a tak jsem po menší procházce sklopil uši a vrátil se zpět. Vešel jsem do recepce a poprosil o místo pro stan. „Where are you from?” položil mi recepční obvyklou otázku. „Czech Republic,” odpověděl jsem. „Tak to vás zdravím,” rozzářil se mladík. Chvíli jsme si povídali o jeho brigádě a o tom, jaké je to cestovat sám. Už jsem byl ale velmi unavený, poděkoval jsem tedy a vydal se postavit stan. Našel jsem překrásné místo, v závětří a na měkké trávě. Dojedl jsem poslední zásoby, které mi nakonec skutečně vystačily přesně na tři dny, a zalezl si do spacáku.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE