STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 12.

Plány na dnešní den byly prosté. Východní část ostrova totiž není nijak zvlášť zajímavá, co se přírodních úkazů týče. Proto jsem se chtěl dostat se do více než 200 kilometrů vzdáleného přístavního městečka, Seyðisfjörður. Ihned po probuzení jsem se vydal pro jídlo. Naštěstí další pobočka obchodního řetězce Netto nebyla od kempu moc daleko, a tak jsem ještě nechal stan stát, aby se vysušil. Po cestě jsem se konečně dostal k tomu, abych se zastavil u jedné z výloh se slavnými islandskými svetry. Ty jsou známé svými originálními vzory, ale hlavně v nich prý není nikdy zima. Jsou totiž vyrobené z pravé ovčí vlny. Na jeden takový svetr jsem si myslel už před cestou na Island a po každé mrazivé noci se mi představa, že v něm budu usínat, zamlouvala stále více. Co už se mi ale moc nelíbilo, byla jeho cena. V přepočtu bych za svetr zaplatil 5 000 Kč. O koupi jsem chvíli opravdu uvažoval, výjimečné nakonec ale vyhrál rozum nad chtíčem a já se rozhodl, že se bez svetru obejdu. V obchodě jsem pak nakoupil, jako již obvykle, na tři dny- balení párků, housky, šunku, jablka, sušenky, různé čokoládové dobroty a dnes dokonce i instantní polévku, jelikož jsem mohl využít rychlovarné konvice v kempu. O tom, že se moje nakupovací schopnosti zlepšovaly nebylo pochyb. Dnes jsem například nakoupil více jídla a ještě ušetřil 30 Kč oproti minulému nákupu. Ověšen taškami jsem doslova letěl zpět do kempu, s vidinou teplého jídla. Popravdě, polévky jsem si koupil raději hned dvě.

Při skládání stanu jsem zaslechl prasknutí, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.

Dal jsem vařit vodu a zbytek jídla nechal ve stanu, který mezitím krásně vyschl. Musím říct, že instantní polévka nikdy nechutnala lépe. Nebyla nikterak lepší než ostatní polévky, ale po několika dnech bez teplého jídla byla prostě výborná. A tak jsem si hned zalil i tu druhou, dojedl a byl moc spokojený. Naneštěstí mi spokojenost nevydržela moc dlouho. Při skládání stanu jsem zaslechl prasknutí, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Bohužel se ale ukázalo, že jedna z tyčí podlehla tlaku a rozštěpila se. Nebylo tedy možné zasunout jeden prut do druhého tak, aby tam i zůstal. Netušil jsem, jak budu tento problém řešit, ale rozhodl jsem se to nechat až na večer. Vše jsem sbalil do batohu a přemýšlel, jak je vůbec možné, že se mi asi po patnácti postaveních stanu tyč rozštěpí. Byla to ale realita a já ji musel přijmout a pracovat s ní.

Jakmile jsem opustil kemp, směřoval jsem ke křižovatce s „jedničkou“. Po pár kilometrech jsem dorazil na perfektní místo na stopování, které mělo jen jedinou chybu. Ta byla asi 180 centimetrů vysoká, vousatá a stopovala v mém směru. Opět jsem musel čekat, než někdo nejprve zastaví stopaři, který tam byl dřív. Po dvaceti minutách čekání jsem se zvedl a zeptal se: „Jak dlouho už tu čekáš?”. Na tuto jednoduchou otázku se mi dostalo ještě prostší odpovědi. „OK,” řekl muž, čímž mě docela uzemnil, a tak jsem naši barvitou konverzaci raději ukončil. Posadil jsem se na zem, opřel se o sloupek, a poslouchal muziku. V následujících deseti minutách se muž konečně dočkal a já mohl přijít na řadu. Zaujal jsem postavení a půl hodiny uzobával rozinky v čokoládě, než vedle mě zastavil camper z půjčovny. V něm seděl pár z Francie. Jacqueline měla následující týden konferenci v Reykjavíku, tak přijeli dříve a cestují okolo ostrova. Bohužel nepatřili mezi ty nejhovornější společníky, proto jsem si vzadu udělal pohodlí a sledoval z okna, jak silnice kopíruje tvar pobřeží. Při studování mapy jsem se ještě rozhodl změnit plány a dnes dojet pouze 100 kilometrů do Djúpivoguru. Nevěděl jsem úplně, co tam chci hledat a zda tam vůbec něco je, ale něco mi říkalo, ať se tam zastavím. O změně jsem informoval Gerarda a dál počítal kilometry, které jsme nenávratně nechávali za sebou. Zbytek cesty jsem se zamýšlel nad tím, jak skvělá věc takový camper je. Někdy bych si nějaký starší chtěl koupit a zadní část si upravit podle sebe.

Myslíte, že byste mě mohl vzít s sebou na moře?

Vystoupil jsem u cedule ukazující směrem k Djúpivoguru a vydal se mu vstříc. Ačkoliv zde byla v roce 1939 naměřena nejvyšší teplota na Islandu, a to 30,5 °C, dnešní počasí mě opravdu nešetřilo. Celou cestu foukal chladný vítr a jedinou výhodou bylo, že mi foukal do zad. Rozhodl jsem se zeptat rybářů, zda by mě s sebou nevzali na jeden den na moře. Tento nápad se mi honil hlavou už delší dobu, ale zatím jsem neměl tak dobrou příležitost, jako tomu mohlo být tu. Došel jsem do přístavu a začal lovit rybáře. Jaké štěstí jsem měl, asi nejde ani vyjádřit slovy, úplně náhodou jsem totiž narazil na samozvaného nejlepšího kapitána v celém Djúpivoguru. To bylo velmi působivé, místní přístav je totiž nejstarším ve Východních fjordech. Byl to starý pán a vlastnil jednu z několika malých rybářských lodí. „Myslíte, že byste mě mohl vzít s sebou na moře?” zeptal jsem se. „Jo, to by šlo, ale vyjíždí se až v pondělí,” zničil rybář dosud dobře znějící větu. Byl totiž čtvrtek a já netušil, co bych tu, ve vesnici s necelými pěti sty obyvateli, měl další tři dny dělat. Nezbývalo mi nic, než poděkovat a zkusit to někde jinde.

Zbytek dne jsem strávil hledáním místa pro postavení stanu, nechtěl jsem neustále zbytečně platit za kempy. Bohužel na některých místech je kemp jediným řešením. Zde to ale vypadalo slibně. Nachodil jsem několik kilometrů, než se mi naskytlo, na první pohled, perfektní místo. Starý dům, ze kterého zbyly jen zdi, teď asi metr vysoké, sliboval skvělé závětří, a mech, který se na jeho ploše rozprostíral, pohodlí. Na rozdíl od ostatních míst, tohle bylo dokonale ukryté, nikoho jsem tedy nemohl pohoršovat. Problém s nosnou tyčí jsem vyřešil stuhou, která byla součástí balení stanu. Těžko říct, jestli výrobci předpokládali, že budu mít problémy s pruty, ale momentálně mi přišla nesmírně vhod. Tyče jsem pospojoval, postižené místo pevně omotal a zavázal. „Tak, teď to vyšlo, už jen asi dvacetkrát,” říkal jsem si. Že ono místo nebylo bezchybné, jsem si uvědomil až, když jsem do stanu ulehl. Pod pohodlně vypadajícím mechem se skrýval nespočet důlků, které mi znepříjemňovaly život. Před spaním jsem tedy hrál hru zvanou “Najdi komfortní polohu a rychle usni, než se budeš muset pohnout.”

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA