STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 13.

Přístavní městečko Seyðisfjörður.

Kromě toho, že jsem nemohl najít rovnou plochu na spaní, mě zradil i můj štít proti větru. Vítr tu noc foukal tak silně, že mě ani metrové zbytky stěn nemohly ochránit. Ještě před půlnocí jsem tedy vylezl ze stanu a hledal kameny, se kterými bych mohl zatížit celtu. Vítr si pak se stanem hrál a já jen doufal, že neuletí. Celkem jsem tu noc naspal asi tři hodiny. V 7 ráno mi došla trpělivost a ve vzteku jsem snad vytvořil světový rekord ve skládání stanu i přes to, že jsem musel složitě rozvazovat stuhu, která mi v podstatě držela stan pohromadě. Moje první kroky vedly do místního kempu, kde jsem se posadil a posnídal. Zbytečně dlouho jsem se tam ale nezdržoval, vítr byl totiž silný a velice chladný. Vydal jsem se tedy zpět směrem k hlavní silnici. Po cestě jsem s větrem udatně bojoval, byly tu ale i situace, kdy mě vítr doslova vrátil o pár kroků zpět. Když jsem se konečně dostal na křižovatku, doufal jsem, že mi někdo okamžitě zastaví a tak se i stalo.  John byl původem z Islandu, ale už dlouho žije v Kodani. „A proč ses odstěhoval do Dánska?” tázal jsem se. „No víš, ona v Dánsku stojí krabička cigaret třikrát méně,” vysvětlil mi John relevantní důvod, který ho vedl k opuštění své rodné země. V současné době ale na Islandu trávil spoustu času, dohlížel totiž na stavbu silnic a měl pod sebou všechny dělníky. I právě teď měl namířeno na stavbu. Dorazili jsme sice už do jeho cíle, ale řekl mi, že mě zaveze ještě o deset kilometrů dál k horské cestě, kterou mi doporučil. Prý bude mnohem jednodušší sehnat odvoz tudy, než po hlavní silnici, která opisuje fjordy. Protože jsem se na Silvestra do Kodaně chystal, rozhodl jsem se ještě Johna trochu vyzpovídat. Tahal jsem z něj informace o ubytování, místech kam zajít a dalších zajímavých věcech, abych je později znovu zapomněl. „Mám v Kodani kamaráda, co pronajímá apartmán. Dám ti svoje číslo a až to bude aktuální, můžeš mi zavolat a já s ním dohodnu cenu.” Nabídka se mi velice líbila, protože ubytování v Kodani nebyla úplně nejlevnější záležitost a číslo jsem si s radostí zapsal. Nicméně, když mi John na křižovatce zastavil, bylo to naposledy, co jsme spolu komunikovali.

Ne že by mi John nějak zvlášť přirostl k srdci, ale trochu se mi po něm zastesklo. Zejména protože jsem se ocitl sám na křižovatce, uprostřed ničeho. Prudký vítr hnal do mé tváře maličké kapičky deště a já začínal pociťovat zimu. Jediným pozitivem bylo okolní panorama. Nacházel jsem se mezi dvěma skálovitými giganty porostlými, pro Island typickou, zelenou vrstvou mechu. Být trochu lepší počasí, byl bych si tu rozdělal deku a uspořádal nějaký piknik. Do hezkého počasí bylo ale sakra daleko, a tak jsem netrpělivě vyhlížel nějaké auto. Dnes jsem měl vyloženě štěstí, jelikož mi opět zastavil hned první kolemjedoucí vůz. A ne jeden, hned dva! Jednalo se o skupinku třinácti Italů, kteří cestovali po Islandu ve dvou terénních Jeepech. Namířeno měli do Egilsstaðiru , stejně jako já. Tím pádem stačilo jen nacpat moji krosnu do přeplněného vozíku za autem a vmáčknout se na ne příliš prostornou sedačku.

Já sám jsem si totiž připadal spíš jako kluk, co se při výběru dovolené omylem překlikl z Ibiza na Iceland.

Kostel v Seyðisfjörðuru.

Všichni členové výpravy měli několik společných vlastností. Všichni byli starší padesáti let, všichni byli moc sympatičtí, hodně se smáli a v neposlední řadě se všichni z nějakého důvodu zajímali o geologii. Na osmdesáti kilometrové offroadové cestě jsme tedy absolvovali hned několik zastávek a dostal několik přednášek o místních horninách. Upřímně by mě zajímalo asi cokoliv jiného než geologie, ale to jsem jim samozřejmě neřekl. Nejen proto, že jsem se vezl v jejich autě, ale hlavně proto, že muž, který vše vysvětloval, neuměl anglicky. Vše tedy probíhalo v italštině. V autě jsme se většinou bavili o místech, kde jsme byli. Italové se chlubili vším, co navštívili v České republice, a já zase tím, co jsem navštívil v Itálii. „Vzít stopaře bylo před cestou moje velké přání,” sdělila mi Irene. Byl jsem moc rád, že jsem jí ho pomohl splnit, zároveň mě ale na chvíli zalila vlna zodpovědnosti. Přemýšlel jsem, jak bych se teď měl chovat, aby si jednou mohla Irene říct, že vzala opravdového stopaře. Já sám jsem si totiž připadal spíš jako kluk, co se při výběru dovolené omylem překlikl z Ibiza na Iceland. Ale co, hádám, že jsem její první stopař, když si mě tak přála, říkal jsem si. A tak už má Irene asi zažité, že stopař je jakýsi mladý člověk, co se všemu směje, nemůže si zapamatovat jména spolucestujících a navíc przní jejich rodný jazyk.

Čas plynul sice pomalu, ale do Egilsstaðiru jsme nakonec skutečně dorazili. Vystoupil jsem si na benzínové pumpě, která, jak se později ukázalo, disponovala i fast foodem. A protože jsem dostal nepřemožitelnou chuť na burger, nebylo o čem přemýšlet. V přepočtu za tři sta korun jsem si objednal cheeseburger s hranolky a bezedný nápoj. Samozřejmě jsem si dopřál i spoustu islandské omáčky. Rozhodl jsem se využít možnosti nabít si powerbanku, jelikož jsem nevěděl, zda v kempu, kde jsem už tušil, že dnes budu spát, ta možnost vůbec bude. Když jsem si konečně uvědomil, kolik jsem za malé, cheeseburger menu, zaplatil, řekl jsem si, že by bylo dobré z toho alespoň něco vytěžit. Bohužel jsem neměl lepší nápad, než ten, že je přinutím litovat, že mi bezedný kelímek prodali. A tak jsem chodil v pravidelných intervalech pro pití a zpět, než mě to po třech litrech přestalo naplňovat a já se spokojil s remízou.

Cizí měna je docela legrační záležitost. Při mém pasivním pozorování jsem zatím došel ke dvěma závěrům. Jakmile jste někde delší čas, přestanete ceny přepočítávat. Tam většinou vzniká problém, při kontrole vašeho účtu budete totiž dozajista nemile překvapeni. Jednoduše si zvyknete na to, že chleba stojí 400 ISK a pivo 800 ISK, aniž byste si uvědomili, že vlastně platíte 85 a 170 Kč. Za dalším zjištěním jsem se musel vydat na Ukrajinu. Hřivny se většinou mění za koruny v poměru 1:1. Vždy mi přišlo směšné, když jsme s přáteli platili nějakou věc společně a pak řešili, kdo komu dluží pět hřiven. Ve skutečnosti se tedy jednalo o pět korun, které by nikdo, nikdy a nikde neřešil. Protože to bylo ale v cizí měně, zdálo se, že je navýsost důležité všechny účty srovnat.

Tady ve městě nic není.

Kostel v Seyðisfjörðuru.

Abych našel dobré místo na stopování, musel jsem nejprve projít pěkný kus města. Procházku jsem ale docela uvítal a nakonec zvedl palec u silnice, která nevedla nikam jinam, než do Seyðisfjörðuru. Hned první auto se mi bohužel stopnout nepodařilo, a já tak nemohl dovršit svůj stopařský hattrick. Naštěstí jsem ale nemusel čekat o moc déle, jako třetí projíždějící auto mi totiž zastavilo malé Suzuki a v něm dvě mladé Němky. Nabídku odvozu do Seyðisfjörðuru jsem samozřejmě přijal a začal se soukat na zadní sedadla třídveřového vozu. Když jsem se úspěšně usadil, čekala nás asi dvaceti sedmi kilometrová cesta přes hory. Nejprve prudké stoupání nad Egilsstaðir, poté krásná, uzoučká silnice po vrcholku hor a nakonec překrásné klesání do Seyðisfjörðuru. Protože si s nějakým podrobným plánováním většinou nedělám hlavu, zjistil jsem až ve městě, že jsem opět všechno přejel. V turistickém centru jsem se byl zeptat na slavný výhled na Seyðisfjörður, který je snad na každé pohlednici. „Jo, tak to musíš asi čtyři kilometry támhle do toho velkého kopce, a až uvidíš odbočku vpravo a závoru, odtud musíš pěšky,” ukazoval muž směrem, odkud jsem přijel. „Dobře a je tu ještě něco pěkného, co by stálo za zhlédnutí?” vyzvídal jsem. „Jo, je tu takový malý vodopád a nějaké skály,” popisoval muž. „No super a to je kde?” „Jo, tak to musíš asi tři kilometry támhle do toho velkého kopce, a až…” „A něco tady ve městě?” přerušil jsem ho, protože dnes už jsem se opravdu vracet nechtěl. „Tady ve městě nic není,” uzemnil mě muž. Nezbývalo mi tak nic jiného, než si něco zajímavého najít sám. Nejprve jsem se vydal do místního přístavu, kde dokovaly malé rybářské lodě. Pak jsem se procházel mezi krásnými barevnými domky, než jsem došel k jakési hlavní ulici. A právě tam jsem našel jedno místo, které bych zajímavým nazval. Nudné šedivé kostky pod mými nohami se najednou změnili v barevné pruhy, které se pravidelně střídaly. Netrvalo mi dlouho, aby mi došlo, že to zde nejspíše někdo namaloval kvůli Gay Pride průvodu, který se tu měl v nejbližších dnech odehrát. Nicméně na konci onoho duhového chodníku stál překrásný dřevěný kostel světle modré barvy, což dohromady s pestrobarevným chodníkem působilo skutečně kouzelně. Pořídil jsem několik snímků a vydal se do kempu. Musím se přiznat, že se mi tyhle přesunovací dny až tak nelíbily. Člověk je nesmírně vyčerpaný z cestování a přitom nic pořádného nevidí. Ale bez takových dnů, bych se nedostal nikdy nikam.

Zaplatil jsem 1600 ISK za kemp a stan si postavil tak šikovně, že byl v dosahu wifi signálu. K dispozici byla i kuchyňka, sprchy, spousta zásuvek, zkrátka konečně jsem byl alespoň trochu spokojený s poměrem toho, co kemp nabízí a tím, co jsem zaplatil. K večeru jsem si dopřál večeři u stolu a relativně teplou sprchu. Předpověď na noc ukazovala -1 °C, což mě trochu znepokojovalo. Po několika dnech jsem si tedy opět omotal nohy kalhotami a snažil se brzy usnout.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA