STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 14.

Výhled na Seyðisfjörður.

Celou noc jsem uvažoval o tom, zda tu nezůstat alespoň ještě jeden den. A když říkám celou noc, nejsem tak úplně daleko od pravdy. Kvůli zimě jsem toho moc nenaspal. Dodnes nedokážu říct proč, ale na Seyðisfjörðuru bylo něco speciálního, zvláštního. Městečko na mě působilo nesmírně klidně a mně se opravdu nechtělo odjíždět. Konečné rozhodnutí ale padlo až po snídani. Když jsem se šel zeptat slečny na recepci na možnost využití jejich počítače, pro přesun videí z kamery na flash disk, všiml jsem si tučného nápisu na nástěnce. „Každá třetí noc zdarma.” Nebylo co řešit. Mohl jsem tu zůstat až do pondělí, což mělo své výhody. Nejen, že jsem nemusel spěchat z místa, které se mi z nějakého důvodu velice líbilo, ale hlavně jsem v pondělí odpoledne mohl zkusit odchytnout nějakého rybáře. Stan jsem ozdobil nálepkou informující o délce mého pobytu, vše nechal uvnitř a vyrazil stopovat směrem ke známé vyhlídce, kterou jsem si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít.

Stopařské štěstí mě provázelo i dnes. Hned druhé auto plné Italů mi zastavilo a o 4 kilometry dál zase vysadilo. Vystoupil jsem u vodopádu, o kterém mluvil muž z informační kanceláře, ale rozhodl jsem jej nechat na později. Šel jsem asi 500 metrů do kopce, než jsem narazil na odbočku, která mě měla přivést na cestu k vyhlídce. Teprve u závory jsem si uvědomil, že mě čeká poměrně dlouhá procházka. Bylo ale krásně, a tak jsem si nasadil sluchátka a užíval si každý krok. K mému překvapení jsem po cestě potkal pouze jednu dvojici turistů, což mi také dělalo radost. Když jsem na místo konečně přišel, měl jsem ho celé pro sebe. Seyðisfjörður jako na dlani. Městečko schované mezi dvěma obrovskými horami s překrásným zálivem, kudy připlouvali lodě. Kopce, okolo slibovali klidnou hladinu pro jejich zakotvení. Při pohledu dolů jsem si uvědomoval, že taková situace se už nikdy nemusí opakovat. Tak slavné místo a bylo tu jen pro mě. Přelezl jsem zábradlí, zapnul časosběr a užíval si tohoto okamžiku. Snědl jsem také svoji poslední Prince Polo sušenku, což znamenalo jediné, uběhl další týden a já žiju, a co víc, ještě jsem se úplně nezbláznil. Mé kochání na chvíli přerušil obrovský černý mrak, který si razil cestu přes kopce nad Seyðisfjörður. Na poslední chvíli však změnil směr a prchal směrem k Egilsstaðiru.

Okolí Seyðisfjörðuru.Po návratu k vodopádu jsem začal vyhlížet někoho, kdo by mě mohl vyfotit. Nerad se fotím, proto jsem si dal s výběrem kompozice na čas, nechtěl jsem totiž, abych to musel podstupovat znovu. Nakonec jsem oslovil zrzavého Ira a začal ho zaplavovat instrukcemi. „Tady si přidřepneš, já rychle poběžím a na kraj té skály. Vyfoť to hlavně na šířku prosím a nedávej tam zbytečně moc oblohy.” Zdálo se, že všemu rozumí a já tak zahájil svůj běh po kamenech ke vzdálené skále, posadil se a začal dělat, že nevím, že mě někdo fotí. Po chvíli pózování jsem se vrátil a výsledek byl kupodivu docela pěkný. Muži se dokonce líbil natolik, že mě poprosil, abych tak vyfotil i jeho s přítelkyní. Všichni jsme byli tedy spokojeni a mohli pokračovat dál. Stopnout auto do Seyðisfjörðuru bylo k mému překvapení obtížnější, než jsem si myslel. Nakonec mě ale zachránila francouzská rodinka s dvěma malými, asi čtyřletými, holčičkami. V autě jsem dostal čestné místo mezi nimi, tak aby na mě mohly obě celou cestu nepřetržitě zírat. Na těch pár kilometrů jsme se zabavili hrou, kde, kdo první uvidí vodopád, získává bod. Pravidla byla jednoduchá, když jsi viděl vodopád, musel si rychle zakřičet: „Cascada!” Protože tu včera pršelo, nebyla o vodu padající z kopců nouze. Ale ani přes mé pohotové reakce se mi nepodařilo holčičky přehrát, měly oči prostě všude.

Jestli něco Islanďané opravdu umí, tak je to jehněčí a skyr.

Moje nejoblíbenější místo v Seyðisfjörðuru.
Moje nejoblíbenější místo v Seyðisfjörðuru.

Zastavit jsem si nechal u obchodu, to abych si mohl koupit dalších sedm Prince Polo tyčinek a nějakou dobrotu na večer. Chtěl jsem už konečně vyzkoušet pravý islandský skyr, dále jsem neodolal brambůrkům, sladkému pití a grilovanému kuřeti. Na to jsem se těšil ze všeho nejvíce. Již včera jsem si vyhlédl překrásné místo pro moje hodování. Dřevěná lavička a stůl s výhledem na záliv a část městečka. Kdybych tu býval nebyl sám, jednalo by se o perfektní místo pro romantickou večeři. Já tu ale byl pouze s islandským větrem, který mi dával opravdu zabrat. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že fouká snad ze všech stran. Kamkoliv jsem se totiž natočil, nepřestával mě šlehat do tváře.

Přemýšlel jsem o tom, zda bych tu někdy mohl bydlet. Utíkal jsem z chaosu, shonu a stereotypu, abych si užíval klidu a spontánnosti. Když jsem to ale všechno měl, chaos mi začínal chybět. Bylo mi jasné, že bych ani takhle nevydržel žít věčně. Asi mi nezbývá nic, než najít kompromis, jakousi rovnováhu mezi těmito navzájem se vylučujícími protipóly. To, že vždy chceme, co nemáme, je bohužel jeden z našich nejkrutějších údělů. A pro mě to vždy platilo dvojnásob.

Jako druhou večeři jsem si pak ve společné místnosti vychutnal skyr. Jestli něco Islanďané opravdu umí, tak je to jehněčí a skyr.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA