STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 2.

IMG 5293
Má ranní sprcha.

Jestli jsem někdy doma pochyboval o tom, zda je opravdu nutné si brát tak teplou bundu, jsem rád, že jsem to nakonec udělal. Asi ve 3 hodiny ráno mě probudil chlad a já byl vděčný, že jsem po bundě mohl sáhnout. Zbytek noci byl naprosto klidný, vítr moc nefoukal, a když jsem zrovna nemohl spát, bavil jsem se shazováním pavouků z moskytiéry. Vstal jsem kolem osmé, vybatolil se ze stanu a začal sklízet. Když jsem všechno pracně nacpal do batohu, bylo načase vymyslet plán dne. Nedaleko ode mne jsem zahlédl menší říčku. „Kdo ví, kde budu v příštích dnech spát,” pomyslel jsem si. “Měl bych toho využít.” A tak jsem se vydal k řece s domněnkou, že se opláchnu, doplním zásoby vody a bude mi hned veseleji. Kéž by tomu tak bylo. Když jsem došel blíž, zjistil jsem, že k vodě není úplně snadný přístup. Při hledání lepšího přístupového místa jsem pak po kolena zapadl do bláta. Ač se to zdá absurdní, přesně tohle jsem potřeboval. Teď už jsem mohl nerušeně projít blátem až k řece, nebylo o co hrát. Umyl jsem se, ale náladu mi ani ledová voda moc nespravila. „Může tohle ráno být ještě horší,” utrousil jsem pod vousy. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Při zavazování bot mi v ruce zůstal kus tkaničky. Uvědomoval jsem si, že mě čeká ještě dobrých třicet dní a že tkanička se mi tu bude shánět opravdu špatně. Hbitě jsem tedy uvázal uzel a doufal, že vydrží. Alespoň tak dlouho jako já.

IMG 5294
Jezero Þingvallavatn.

Šel jsem chvíli podél řeky, než jsem našel cestičku, která vedla po skále až k silnici. Bez váhání jsem se po ní vydal. Případný pád ze skály by byl jen třešničkou na dortu dnešního rána. Místo na stopování jsem našel hned za výjezdem z kruhového objezdu ve směru na Þingvellir. Trvalo asi půl hodiny, než mi zastavil oranžový Volkswagen. V něm seděla rodina ze Švýcarska. Měli zrovna taky namířeno na Þingvellir, tak jsem se s radostí přidal. Projížděli jsme úžasnou islandskou krajinou a povídali si o našich pohledech na Island. Rodina přebývala v Reykjavíku a každé ráno vyrážela na výlety do okolí. Řekli mi o stránce, kde si s jinou rodinou z jiné země vyměníte dům a auto. „To zní docela fajn,” pronesl jsem nadšeně. „Jen mít ten dům a auto,” dodal jsem už jen pro sebe. Celá konverzace z jejich strany probíhala v takzvané frangličtině. Nazývám tak angličtinu, kterou mluví lidé narození ve francouzsky mluvících zemích. Je to jazyk velice pestrý a jen o trochu srozumitelnější než by byl Labyrint světa, ráj srdce od Jana Amose Komenského v islandštině. Po několika minutách cesty jsme zastavili, abychom se podívali na ohromné jezero Þingvallavatn. Celá situace mi přišla velmi úsměvná. Byl jsem najednou jako jejich druhý syn. Taková rodinná idylka.

Právě tady se natáčelo několik scén mého oblíbeného seriálu – Hra o trůny.

IMG 5300
Þingvellir.

Konečně jsme zastavili v Národním parku Þingvellir a naše cesty se rozešly. Rozloučil jsem se, poděkoval a vydal se prozkoumávat okolí. Þingvellir je místo, kde vznikl jeden z nejstarších parlamentů na světě, Althing. Ten byl založen roku 930 a fungoval až do roku 1789. Zároveň se na tomto místě od sebe dělí Americká a Euroasijská tektonická deska. V kterém místě se dělí, jde krásně vidět, protože mezi nimi vzniká obrovská průrva, která se stále zvětšuje. Cesta kaňonem mě zavedla až k nádhernému vodopádu, kde se opět všichni turisté snažili vyfotit co nejblíže. Posadil jsem se na kámen, dal si svačinu a škodolibě doufal, že někdo spadne do vody. Kupodivu se tak nestalo, i když k tomu občas nebylo daleko. Vydal jsem se na asi kilometrovou procházku roklinou a celou cestu jsem si říkal, že to tu odněkud znám. Přišlo mi to tak povědomé. Odpověď přišla až, když jsem vystoupal nad rokli a shlížel na ni z vrchu. Táhla se do dáli a já si uvědomil, že právě tady se natáčelo několik scén mého oblíbeného seriálu – Hra o trůny. Na chvíli jsem se zasnil a představil si, že jsem jeden z lučištníků střežících Krvavou bránu a vchod do paláce zvaného Orlí hnízdo. V plánu jsem toho dnes měl ale hodně, a tak byl čas vyrazit. V zájmu zlepšení dne jsem si došel koupit zmrzlinu. Byl krásný slunečný den a zmrzlina byla přesně to, co mi momentálně scházelo ke štěstí. Pocit štěstí se ale vytratil při placení – 120 Kč.

IMG 5341
Geysir.

Stopování mi zabralo překvapivě více času, než jsem očekával. Na hodiny jsem se ale nedíval. Nakonec mi zastavil Islanďan v dodávce jedoucí směrem ke Geysiru. Hodil jsem si tedy batoh dozadu a vyšplhal do kabiny. Konverzace byla tak nějak podobná té včerejší. Dostalo se mi spousty tipů na to, kam se podívat, ale názvu jsem nikdy nerozuměl. Vystoupil jsem asi po třiceti kilometrech v menším městečku u obchodu a doplnil zásoby jídla. Koupil jsem si nějaké ovoce, párky a housky. Tak nějak pomalu plním svůj nákupní košík tak, aby byl co nejlevnější a jeho obsah co nejvydatnější. Obsahoval tedy i spoustu čokolády. Kousek za obchodem jsem pokoušel své stopařské štěstí dál. Již podruhé jsem v dálce viděl projíždět Volkswagen, kterým jsem jel ráno a snad se mi i trochu zastesklo. Naštěstí mi poměrně rychle zastavila nová Škoda Octavia a v ní manželé z Kalifornie. Těžko bych v tu chvíli popisoval, jakou jsem měl radost. Nejkrásnější angličtina je, dle mého názoru, právě ta kalifornská a já si ji hodlal pořádně užít. Začali jsme obvyklými informacemi o Islandu a o našich plánech zde. Tom si moc pochvaloval Škodovku a chlubil se, že navštívil Prahu. Po cestě jsme zahlédli autobus plný Asiatů, co zastavil jen kvůli tomu, aby si mohli vyfotografovat koně, kteří pobíhali asi 200 metrů daleko od ohrady. Dost nás to pobavilo. Posledních 5 kilometrů jsme strávili dohadováním se o tom, jak se ve skutečnosti vyslovuje slovo „geyser“. Všichni tři jsme měli jiný názor a nakonec se kupodivu můj typ ukázal jako správný. Tomův tip „džízr“ mi ale připadal mnohem odvážnější a vtipnější. Své body bych tak dal dozajista právě jemu. Po příjezdu na Geysir se mi loučilo opravdu těžce, celou cestu jsem si velice užil, ale věděl jsem, že v dálce čeká určitě nějaká další, ještě příjemnější. Vyskočil jsem z auta a šel spolu s masou turistů obdivovat nejstarší známý gejzír na světě. Již po cestě bylo vidět, že je tato oblast vysoce aktivní. Míjel jsem několik bublajících jezírek, nebo blátivých jam. Teplota některých z nich prý dosahovala až 100 °C. Voda měla tyrkysově modrou barvu a strašlivě páchla sírou. Po projití nevelké oblasti jsem usedl na lavičku a kochal se pohledem na menší gejzír, který byl aktivní co čtyři minuty. Bylo krásné sledovat, jakou upřímnou radost jeho erupce vzbudí i v lidech, kteří tam stojí a koukají dobrých 20 minut. Když jsem se náhodou zahleděl někam jinam, bylo velmi jednoduché uhodnout, jak vysoko se proud vody vyšplhal. Turisté dávali opravdu hlasitě najevo, jak nadšení, tak i zklamání. Druhá vlna zklamání vždy přišla o chviličku později, když se někteří dozvěděli, že se jim gejzír nevešel do snímku a teď musí opět čtyři minuty čekat a být ve střehu.

Dnes jsem zjistil, že dokonce i s učitelkou může být legrace.

IMG 5384 1
Vodopád Gullfoss

Když jsem se pohledu na gejzír nabažil, odebral jsem se zpět k silnici stopovat. Po pár minutách mi zastavila matka s dcerou z Irska. Opět se mi potvrdilo, že miluju anglicky mluvící národy. Těžko narazíte na milejší lidi a dnes jsem zjistil, že dokonce i s učitelkou může být legrace. V malé pronajaté Toyotě jsme po pár minutách dojeli k mé, tohoto dne, poslední naplánované zastávce, kterou byly obří vodopády Gullfoss. Bohužel jsem musel odmítnout nabídku o ponechání si batohu v autě, protože jsem netušil, jak dlouho se zdržím. Rozdělili jsme se tedy a já se vydal nejprve shlédnout vodopády z vyhlídky nad nimi. Netroufnu si odhadovat kolik turistů se u vodopádů nacházelo, ale asi těžko byste hledali místo bez nich. Už při sestupování k vodopádům jsem cítil, jak mi voda, která se tříští o kameny, šlehá do tváří. Podle ostatních příšerně promočených turistů jsem usoudil, že jít až ke kraji bude chtít značnou dávku odvahy a hlavně pláštěnku. Bohužel zvítězila moje lenost a neodhodlal jsem pro ni sáhnout do batohu. Stanul jsem tedy přímo vedle mocného proudu řeky Hvítá a pozoroval, jak se voda láme a padá z jedenácti metrové výšky dolů. Tam se na chvíli uklidní, jen aby pak pokračovala k druhé kaskádě, jednou tak vysoké. Islanďan, který mě dnes vezl v dodávce, mi říkal, že tu tento týden někdo zemřel. Prý skočil do vodopádů. Při té představě se mi upřímně nechtělo chodit moc blízko k vodě. Rychle jsem pořídil pár záběrů a svižným krokem jsem prchal před kapkami vody zpět k vyhlídce. Tam jsem ještě několik minut hleděl na duhy, které se nad vodopády tvořily. V hlavě jsem si uvědomoval, jakou sílu voda má. Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlel a teď se mi to zdálo neuvěřitelné. Udělal jsem poslední fotku a vydal se opět stopovat. Nevěděl jsem, kam jedu, ale věděl jsem, že bych měl co nejdříve postavit stan.

Jako další mi zastavilo malé žluté auto a v něm Francouzka a Němec. Jeli zrovna trasou, v kterou jsem tajně doufal, a tak jsem se s nimi svezl asi sto kilometrů po silnici, po které snad žádná auta nejezdí. Velkou část cesty jsme probírali Laugavegur, trek na který jsme se chystali. „Znáš tohle?” zeptal se mě Otto a podal mi slavné islandské bonbony. Byly zvláštní tím, že pod vrstvou čokolády bylo, namísto rozinky, kterou jsem očekával, tvrdé lékořicové jádro. „Děkuji za varování,” prohodil jsem ironicky a jako správný stopař a tulák si vzal ještě dva do kapsy. Vyskočil jsem si ve vesničce jménem Flúðir a začal hledat místo na spaní. Když jsem dvakrát obešel vesnici dokola bez výsledku, rozhodl jsem se na další snahu rezignovat a vešel do místního kempu. Zaplatil jsem 1 500 ISK a našel pěkné místo pro stan. Pro rychlý převod cen jsem jednoduše dělil částky pěti. Za místo v kempu jsem tedy dnes zaplatil v přepočtu 300 Kč. Z posledních sil jsem ještě požádal recepční, aby mi nabila kameru a powerbanku. Byl to náročný den a já byl nesmírně unavený, usnul jsem takřka okamžitě.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE