STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 3.

IMG 5393 1
Kostel ve vesničce Skálholt.

V noci jsem se kupodivu neprobudil, a protože jsem si dopřával luxus v podobě spánku bez budíku, vstal jsem těsně před desátou hodinou. Už při druhém balení stanu jsem se sám sebe ptal, jak to mám vůbec vydržet ještě dvacet osmkrát. Bylo ale znát, že jsem se zlepšoval. Po snídani jsem si vyzvedl nabité přístroje na recepci a opustil kemp. Můj dnešní plán byl najít mohutné vodopády Dynjandi. Na mapě byly vyobrazeny jen pár kilometrů od Flúðiru, takže jsem neváhal a vydal se podél cesty směrem k nim. Tentokrát jsem ale nešel sám. Společnost mi dělal neodbytný roj mušek, které byly tak dotěrné, že kdyby mě na silnici někdo pozoroval, musel by si myslet, že jsem dozajista dostal nějaký záchvat. Nicméně zběsilé máchání rukama, občas i nohama, opravdu nepomáhalo a tak jsem si na své nové spolucestující musel zvyknout. Bohužel ani stopování zrovna nešlo podle představ, popocházel jsem tedy pěšky. Po třech kilometrech mi zastavilo auto se čtyřčlennou polskou posádkou. „Můžeme tě vzít do další vesnice, jestli chceš.” Byla to nabídka, kterou jsem nemohl odmítnout. Už jen proto, abych se zbavil těch příšerných mušek. Nasedl jsem tedy do auta a začal se vyptávat. Všichni tu pracovali v restauraci a zrovna byli nakoupit ve městě nějaké suroviny. Konverzace nás nějakým způsobem zavedla až ke Hře o trůny a jejímu nejnovějšímu dílu, který jsem bohužel ještě neviděl. Při vystupování v Reykholtu, kde se jejich restaurace nacházela, jsem ještě jednou poděkoval za odvoz a spoilery, a opět se napojil na cestu vedoucí k mému cíli.

Cesta byla velmi jednotvárná. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem jen zelenou trávu a rozsáhlé ohrazené pozemky. Občas jsem prošel kolem několika farem a promluvil s koňmi. Když už jsem šel opravdu dlouho, začínal jsem být trochu bezradný. Nejen že mi žádné auto ne a ne zastavit, ale co hůř, za deset minut projela maximálně auta dvě. Asi po deseti kilometrech se mi konečně poštěstilo. Zastavili mi manželé z Francie. Rychle odsunuli nepořádek ze zadních sedaček a nabídli mi odvoz. Vděčně jsem skočil dovnitř a začal se vyptávat, jestli náhodou nejedou také k Dynjandi. „O tom jsme nikdy neslyšeli, je to tam hezké?” optal se muž. Ukázal jsem jim nějaké fotografie, ale už měli namířeno jinam. Vystoupil jsem si po pár kilometrech, kde se naše cesty rozcházely. Já už měl podle mapy být půl kilometru od vodopádů. „Vždyť je to tu samá rovina, odkud by jako ta voda měla padat?” zamyslel jsem se. Mým instinktům jsem ale nevěnoval pozornost a řádně prohledal okolí. U řeky jsem narazil na chlapíky, kteří si zrovna dávali pauzu na cigáro. „Dobrý den, nevíte prosím, kde jsou tu ty vodopády?” zavolal jsem na muže už z dáli. Ukázalo se ale, že název vodopádů nikdy neslyšeli. Když jsem zadal „Dynjandi“ do GPS v telefonu, ukázalo mi to trasu dlouhou 400 kilometrů. „Tak to asi nebude ono,” poznamenal jsem a telefon opět zastrčil do kapsy. Nyní jsem musel vymyslet co dál. Posadil jsem se ke stolu u silnice, posvačil a řekl si, že bych se měl dostat blíž k začátku treku Laugavegur. Ten začínal v sopečné oblasti vzdálené asi 120 kilometrů.

IMG 5395
Interiér kostela.

Byl jsem opět na cestě. Nerušen projíždějícími auty a rozhledem na kilometry daleko jsem si spokojeně vykračoval uprostřed silnice a začal upadat do spárů samomluvy. Podél cesty jsem už několikrát potkal hnědou značku s nápisem Skálholt, a tak když jsem konečně přišel k odbočce, řekl jsem si, že se tam podívám. Ukázalo se, že Skálholt bylo jedno z nejvýznamnějších měst islandské historie. Dlouhou dobu zde sídlilo biskupství. To se ale přestěhovalo do Reykjavíku a doby největší slávy Skálholtu připomíná už jen krásný luteránský kostel s deskou, kde jsou sepsány jména všech biskupů. Při vstupu dovnitř mě jako středoevropana čekal ojedinělý pohled. Mezi hlavními dveřmi a dveřmi do lodě kostela byly vystaveny pohledy a suvenýry připomínající nejen Skálholt, ale i celý Island. Jediné co malému obchůdku chybělo, byla obsluha. Tu nahrazovala kasička s popisem cen za jednotlivé předměty. Vůbec si nedokážu představit, že by něco takového mohlo fungovat i u nás. Tahle islandská důvěřivost se mi strašně líbila a myslím, že jsem jí taky začínal pomalu podléhat. Opět jsem měl veliké štěstí, protože v kostele zrovna hrál varhaník. Posadil jsem se tedy do lavice a kochal se úžasnou atmosférou. Máloco mi dokáže udělat takovou radost jako živá hudba. Sám totiž toužím po tom naučit se na nějaký z nástrojů, avšak moje lenost a hudební hluch, jsou zatím proti. A tak jsem jen seděl, obdival a tiše záviděl.

Svezte mě kamkoliv, kde jezdí nějaká auta prosím.

Skálholt mi pomalu mizel v dáli, když jsem znovu pokračoval v chůzi po hlavní silnici. Opět jsem musel jít po svých, protože aut tu jezdilo pomálu. Nakonec mi ale zastavil vůz z půjčovny a v něm další mladý pár z Francie. „Svezte mě kamkoliv, kde jezdí nějaká auta prosím,” snažil jsem se jim vysvětlit mé skromné přání. Bohužel ani jeden z nich neuměl moc anglicky a doby, kdy jsem alespoň trochu uměl francouzsky, byly už dávno pryč. To že se ztratili a neví, kam jet by ale poznal úplně každý. Ukázalo se, že hledají nějaké termální koupaliště. Nakoukl jsem do své mapy a zjistil, že mají nejspíš namířeno do Flúðiru. Ano přesně tam, kde jsem se před pár hodinami probudil. Konečně jsem měl možnost se lidem, co mi zastaví, nějak odvděčit. Poposedl jsem si na prostřední sedačku a chopil se role hlavního navigátora. Anne, která o tuto pozici po zásluze přišla, se s pokorou chopila islandského průvodce a plánovala další zastávky. Přišel jsem na pomoc, když to Francouzi nejvíce potřebovali, což se o nich v roce 1939 opravdu říct nedá. „Nechceš jít s námi hledat to jezírko?” chtěli mě využít ještě jednou, když už jsme byli ve Flúðiru. Ta představa mě lákala, a tak jsem souhlasil. Po hodině hledání jsme ale našli jen plavecký bazén a protivnou pokladní. Plavecké bazény jsou na Islandu tak oblíbené, že nechybí v sebemenší vesnici. Sami Islanďané s nadsázkou říkají, že jediné čím si můžete být v každé islandské vesnici či městě jistí je to, že se tam nachází bazén a kostel. Zatím mi nezbývá než souhlasit. 

„Tak nastup ještě do auta, zkusíme popojet za město, tam už to přece musí být,” zkusila to ještě jednou Anne, ale na to už jsem neskočil. Zdvořile jsem odmítl a poděkoval za pomoc. Sám jsem se odebral za nedaleké parkoviště a opět zdvihnul palec. Dnes už po páté. Za ty tři dny, co jsem zatím na Islandu byl, jsem měl za sebou sice jen jedenáct autostopů, ale už jsem dokázal tipovat, kdo zastaví a u koho nemám šanci. Dnes se ale stalo něco neuvěřitelného. Z dálky jsem viděl nablýskanou černou Audi. Původně jsem ani nechtěl palec zvedat, protože mi to přišlo zbytečné. Po předchozích zkušenostech jsem věděl, že drahá auta většinou nezastavují. Útočil jsem spíše na auta z půjčovny, nebo campery. Když jsem viděl, že auto začíná blikat mým směrem, pořád jsem to nebral vážně. Uvěřil jsem až potom, co se ze stáhnutého okénka ozvalo: „Chceš někam vzít?” „A-A-Aspoň kousek,” vykoktal jsem ze sebe. „Tak naskoč,” ozvalo se znovu. Rozkaz zněl jasně, nebyl čas ptát se, kam jedeme. To jsem ostatně většinou řešil až v autě. Posádka vozu čítala pouze dva pasažéry, otce a syna, co jeli na letiště, protože odlétali na dovolenou do Španělska. Bohužel naše společná cesta netrvala moc dlouho, několik kilometrů za městem jsem vystoupil a vydal se cestou do vnitrozemí.

IMG 5403
Islandská krajina a řeka Þjórsá.

„No tak teď jsem pěkně v prdeli,” řekl jsem si po půlhodině chůze, kdy jsem nepotkal jediné auto. Naštěstí mi poté zastavilo hned to první, které kolem projíždělo. Hermann přešel Island od severu až na jih pěšky a teď si pronajal auto, aby mohl ještě zajet kamsi do vnitrozemí. „Už ani nevím, jak dlouho jsem to šel, ale ten batoh nemůžu ani vidět,” zabručel. „Já jsem tu třetí den a taky bych ho nejradši hodil do struhy,” politoval jsem pro změnu sebe. Nechal jsem si zastavit v Árnes, kde byl kemp. Myslel jsem si, že bude moudřejší stopovat ráno, až bude větší provoz. Když jsem se ale podíval na hodiny, přišla mi škoda rozbalovat stan už v šest hodin. Rozhodl jsem se tedy pokračovat dál. Musím říct, že jsem se za toto rozhodnutí proklínal. A to i nahlas a dost hrubě. Po dvou hodinách rychlé chůze a vydatného nadávání mi konečně zastavila Toyota a v ní starší Islanďan. Moc jsem mu poděkoval a trochu si postěžoval na všudypřítomné farmy. „Nedá se tu nikde najít místo na spaní,” pověděl jsem mu. „No, když se tady rozhlédneš, tak to je všechno moje země. Mám velkou farmu.” Obdivně jsem se rozhlédl po okolí a uznale pokyvoval hlavou. „Támhle ta sopka taky?” snažil jsem se zažertovat a ukazoval do dáli. „Jo, i ta,” řekl muž s naprosto kamenným výrazem. Začal jsem litovat, že Island zažívá tak obrovský boom, co se turismu týče. Ještě před pár lety by mi dozajista nabídl nocleh. Nicméně dnes už jsou Islanďané na turisty tak zvyklí, že je spíše nezajímají. „Kemp je tudy už jen sedm kilometrů,” pověděl mi muž, když zastavil před jeho domem. To mě upřímně vyděsilo, podle mých propočtů to mělo být tak dva kilometry. Bohužel jsem neměl pravdu ani já, ani muž. Po dvanácti kilometrech chůze jsem došel jen k velké skále, ke které, jak se zdálo, zezadu vedla cesta. „Tak teď už je jedno, jestli si zajdu o pár metrů navíc,” usoudil jsem. Na vrcholu skály, se mi pak otevřel nádherný pohled na širokou řeku a pastviny kolem. Po sestupu zpět dolů jsem našel docela pěkné místečko na postavení stanu, nicméně jsem se rozhodl pokračovat do kempu, hlavně protože jsem potřeboval doplnit vodu. Vydal jsem se tedy znovu vstříc asi nejznámější a stále aktivní sopce Islandu, Hekle.

IMG 5402 scaled
Islandská krajina a řeka Þjórsá

Neříkej mi, že v tom kempu je někdo, kdo tam sedí a vybírá peníze. Vždyť tu nikde nic není.

Po dalších několika kilometrech jsem konečně zahlédl kýženou značku odkazující na kemp. Nicméně ukazovala kamsi do lesa, což se mi nezdálo. V dáli jsem zahlédl Škodovku jedoucí z menší vesničky. Neváhal jsem tedy a postavil se do středu vozovky, aby neměla šanci mi nezastavit. „Hledáš něco?” pověděl mladík. „Jo, hledám kemp, měl by být někde tady,” rozhodil jsem rukama. „Tak nasedni, je to ještě dva kilometry, vezmu tě tam.” Za odvoz jsem byl velice rád, jelikož mě nejspíš zachránil před úplným zblázněním. Zároveň mě ale znepokojovala skutečnost, že mě má mapa, dnes už podruhé, zradila. „Neříkej mi, že v tom kempu je někdo, kdo tam sedí a vybírá peníze. Vždyť tu nikde nic není,” snažil jsem se zmapovat situaci. „Není, já tam teď jedu peníze vybrat, můžeš zaplatit mně,” řekl mladík a ukázal na karetní terminál na zadní sedačce. „Tak to je skvělé,” zalhal jsem. Zajímavou a nečekanou věcí pro mě na Islandu byla skutečnost, že snad všude můžete platit kartou. V hlavě jsem si říkal, že to vypadá, že každý Islanďan má jeden takový terminál doma a bůh ví, komu dnes zaplatím pivo.

Zaplatil jsem tedy za kemp, doplnil vodu a začal stavět stan. Podařilo se mi to opravdu rychle. Velkou váhu dávám tomu, že ručičky hodin ukazovaly půlnoc a já měl dobrých 30 kilometrů v nohách. Přesně v takových případech jsem byl rád za dlouhý islandský den. Když jste hlupák a dlouho hledáte místo na spaní, stále můžete postavit stan za světla. Ulehl jsem do stanu, napsal pohledy a přemýšlel o všech těch lidech, kteří mi říkali, že až budu sám, budu mít spoustu času na přemýšlení. To by možná mohla být i pravda, kdybych většinu času netrávil přemýšlením nad absolutními hloupostmi. Značnou část dnešního dne jsem také strávil prozpěvováním písniček z pohádky Lotrando a Zubejda. Je tedy vidět, že člověk se zabaví opravdu vším, jen aby nemusel přemýšlet. Už byl ale čas jít spát. Kdo ví, co mě čeká zítra. Donucen venkovní teplotou jsem si opět oblékl zimní bundu, a tentokrát i čepici a rukavice. Zachumlal jsem se do spacáku tak, že mi čouhal snad jen nos a zavřel oči.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE