STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 4.

IMG 5408
Vodopád Haifoss

Ráno jsem se probudil asi v 9 hodin a začal sklízet. Už jsem si dokonce našel jakýsi systém pohybů a úkonů, které jsou zapotřebí udělat pro co nejefektivnější sbalení věcí a stanu. Naposledy jsem doplnil zásoby vody a vydal se zpět do vesnice, ve které měly být podle mladičkého Islanďana potraviny. „Nejsou velké, ale základní věci tam nakoupíš,” řekl mi včera předtím, než jsem vystoupil.

Po cestě jsem si vyhlédl překrásné místo pro stopování. Nacházelo se přímo za jedním z věhlasných islandských mostů. Ty jsou známé tím, že se obvykle zužují do jednoho pruhu. Pořadí projíždějících automobilů se pak drží jednoduchého pravidla. Přednost má ten, kdo přijede jako první. Pro stopaře je takový most nesmírnou výhodou, auta totiž zpomalí doslova na krok. Aby toho nebylo málo, hned za mostem se nabízel volný prostor na kraji vozovky, kde se dalo krásně zastavit. „Tady to půjde,” pomyslel jsem si a pokračoval směrem k vesnici. Když jsem se k ní ale začal přibližovat, začínal jsem být skeptický. Viděl jsem že Ásólfsstaðir čítá dohromady jen pár domů. „Přece by mi nelhal, když tu bydlí,” neztrácel jsem naději. Když jsem procházel mezi domy, bylo mi jasné, že to vypadá špatně. Také jsem věděl, že jestli chci jít na Laugavegur, potřebuji více zásob. Zároveň se mi nechtělo nakupovat předražené jídlo až přímo na začátku treku. Rozhodl jsem se tedy, že se vydám zeptat se do některého z domů. Dům se čtyřmi auty před vchodem byl pro mě logickou volbou. Když jsem byl asi padesát metrů od domu, spustil se štěkot. „To je dobré, určitě jsou za plotem,” pomyslel jsem si a neohroženě pokračoval dál. Nebyli. Neudělal jsem ani pět kroků a viděl, jak se na mě valí dvojice nebezpečně vyhlížejících psů. Utíkat by byla hloupost, tak jsem započal strategický ústup. S tím, že mě doženou, jsem byl smířený, šlo tedy jen o to, co si dovolí. Já se snažil působit klidně, i když to tváří tvář dvěma obrovským tlamám ovčáckých psů není jednoduché. Srdce mi tlouklo a stejně jako psi nepřestávali štěkat, já  nepřestával couvat. Z domu po chvíli vyšla paní a psy okřikla. Ti ji ale vůbec neposlouchali, zastavil jsem se a roztřeseným hlasem se zeptal, zda ví o tom obchodě s potravinami, který by tu prý měl být. „Tady? Tak to určitě ne, nejbližší je 16 kilometrů daleko,” vysmála se mi žena. „Jo, tak to děkuju,” vymáčkl jsem ze sebe. Neměl jsem ani chuť jí říkat o mladíkovi, co mě sem poslal, jen jsem chtěl uniknout z této stresující situace. Jakmile psi uznali, že už jsem vycouval dostatečně daleko z jejich teritoria, přestali štěkat a vrátili se poslušně domů.

Je tu jedna žena, která tvrdí, že ji elfové každý večer unesou do lesů a pak s ní mají sex.

Na cestě zpět k mému vytipovanému místu jsem si mezitím pořádně zanadával. A že jsem na to měl čas. Kvůli neexistujícím potravinám jsem si zašel celkem pět kilometrů. „Ty vole, to bude den,” pomyslel jsem si, když jsem se trochu uklidnil. U cesty jsem zaujal obvyklý postoj a ležérně zvedl palec. První dvě auta projela a já byl trochu zklamaný, protože jsem věděl, že na další budu čekat dlouho. Když jsem se ale otočil, viděl jsem, jak vedle sebe obě auta zastavila, a řidiči si něco sdělovali. Jedno z aut pak začalo couvat. „Konečně se mi to trápení nějak vrací,” říkal jsem si. „Jedeme na Landmanalaugar chceš někam vzít?” zaznělo z auta. „Přesně tam jedu taky, mohl bych jet s vámi?” vyhrkl jsem s nadšením a nastoupil do auta bez jakéhokoli čekání na odpověď. „Vy jste moje spása, ani jsem nedoufal, že by mi tu zastavil někdo, kdo jede až tam.” Ukázalo se, že jde o velmi zajímavou islandskou rodinku. Posádka tohoto auta se skládala z Elin, šestadvacetileté studentky a jejího bratra, Hannese, který žije se svojí manželkou Yein v Kalifornii. Ta ovšem jela v druhém autě. Oba uměli skvěle anglicky, a tak jsme si toho hodně pověděli. Probírali jsme život v USA, Norsku, kde Elin studuje, Islandu i České republice. Samozřejmě došlo i na Hru o trůny, ve které jsem začal vidět pomyslné eso ve stopařově rukávu. Když totiž už nemáte, o čem byste se s lidmi, kteří vám nabídli odvoz, bavili, Hra o trůny je sázkou na jistotu. Každý ji sleduje a každý ji má rád, a  pokud ne, stráví vždy značnou chvíli vysvětlováním, proč se na ni nedívá. Směr naší konverzace jsem pak nenápadně svedl na elfy. Islanďané jsou totiž národ, který si stojí za tím, že elfové a trolové existují a ostrov obývají. Velká část z nich tvrdí, že je dokonce viděla. „Je tu jedna žena, která tvrdí, že ji elfové každý večer unesou do lesů a pak s ní mají sex,” vyprávěl Hannes. Zmínili se mi také o bájném kameni Álfhóll. Říká se, že je kouzelný. Nejde totiž rozbít. Když před lety stavěli silnice, kámen jim stál v cestě a tak se ho rozhodli vyhodit do povětří. Nejprve selhalo vrtání a poté i TNT. Situaci tedy vyřešili s naprostou lehkostí a silnici vedli okolo kamene. Do dnes se vypráví, že za pevnost kamene mohou elfové a jejich kouzla. Celou dobu se zdálo, že si z těchto stvoření děláme legraci, proto jsem se jen tak naivně zeptal, zda je někdy viděli. „Jo, já je viděla,” řekla naprosto vážně Elin. „Já asi taky,” pověděl její bratr. V tu chvíli jsem naprosto ztuhl, protože takovou odpověď jsem skutečně nečekal. Začal jsem poprvé opravdu přemýšlet, jestli něco takového může být pravda. Proč by mi dva inteligentní a světaznalí lidé říkali něco, co pravda není. Nebo je to tou islandskou vodou? Občas mi totiž přišlo, že mi taky trochu šplouchá na maják. Jejich tvrzení jsem ale respektoval a dál se nevyptával. 

IMG 5422
Haifoss, stometrová propast a vystrašenej Radek.

„Plánovali jsme se zajet podívat na jeden vodopád, Haifoss, nevadí ti to?” „Ne vůbec ne, naopak budu moc rád,” odpověděl jsem. „Proč se jmenuje Haifoss, to je tak vysoký?” pokusil jsem se o žert. „Jo, má asi sto metrů,” odpověděla Elin. Abychom se k Haifoss dostali, museli jsme nejprve jet asi 10 kilometrů po nezpevněné silnici, která dost připomínala offroad. Naštěstí naše obě auta byla na cestu připravena a uzpůsobena nelehkým podmínkám. I tak to ale bylo mých nejdelších 10 kilometrů v životě. Po zaparkování nastal čas seznámit se se zbylými členy naší expedice. Pálmi, nejstarší člen, byl veselý, sympatický chlapík. Kromě své práce dělá i dobrovolného záchranáře. Když se například turisté na nějakém treku v divočině dostanou do potíží, existuje uskupení záchranářů, kteří jim přijdou na pomoc. Díky tamnímu systému si předají informace a vyrazí ti, kteří se nachází nejblíže. Díky tomu zná Pálmi snad celý Island nazpaměť, a tak nás celý den nás zasypával zajímavými postřehy a fakty, které ani jeho přátelé nevěděli. Jeho zkušeností jsem samozřejmě hodlal využít, vytáhl mapu a zeptal se na vodopády Dynjandi, které jsem včera urputně hledal. Nakonec se potvrdila moje domněnka o tom, že se jedná pouze o drobnou chybu tisku. Netrefili se jen o 400 kilometrů. Skutečné Dynjandi vodopády se totiž nacházejí na severozápadních fjordech. Pak tu byla Nína, Pálmiho nastávající žena, sestra Elin a Hannese. Poslední ze sourozenců, María, která žije také v Kalifornii, byla veselá kopa, neustále se smála a vykládala veselé příběhy. A nakonec Yein, která byla původem z HongKongu a s Hannesem se potkali až v USA.

Větrné elektrárny tu chvíli byly, ale vítr mnoho z nich sklátil.

Teď, když už jsem se se všemi seznámil, přišel čas na to, abychom se podívali, kvůli čemuže jsme vážili takovou cestu. Nepřekvapilo mě, že na parkovišti, kromě našich dvou, stojí pouze jedno auto. Myslím, že toto místo zůstává turistům utajené, nejen kvůli jeho poloze na ostrově, ale i přístupnosti. Po pár krocích jsme přistoupili k propasti tak hluboké, že se mi při pohledu dolů tajil dech. Na druhé straně se už tyčil vysoký Haifoss. O pár metrů dál  měl vedle sebe ještě menšího bratra. Ne, že by byl menší, jen průtok nebyl tak mocný a pravidelný. Bylo až neuvěřitelné sledovat, kolik vody přes okraj proteče a přesto neztrácí svoji sílu. Cestu mezi skalami si razila malá říčka, která dodávala celému místu pohádkový nádech. Jsem si jistý, že šlo o nejkrásnější místo, které jsem kdy v životě viděl. Stál jsem naprosto unešený na kameni, přímo na okraji útesu a přemýšlel, zda je to vůbec skutečné. Udělal jsem několik fotografií, ale bylo mi jasné, že fotografie nikdy nedokáže vyobrazit tu krásu, na kterou jsem hleděl. Před odjezdem jsme si ještě vyměnili místa v autech, pokračoval jsem tedy s Pálmim, Elin a Maríou. „Chtěli bychom si zajít na oběd, půjdeš s námi?” zeptala se Elin. „Samozřejmě,” souhlasil jsem. Nepřipadalo v úvahu, abych se od této skupinky oddělil. Po cestě nám Pálmi povídal o výrobě elektrické energie na Islandu. Ta z drtivé většiny pochází z vodních elektráren, kolem kterých jsme často projížděli. „Řeky jsou tu obrovské a s ještě větším průtokem,” pokračoval Pálmi ve svých výkladech. Na moji otázku, jak je možné, že zde nemají skoro žádné větrné elektrárny, když na Islandu fouká takřka nepřetržitě, mi Pálmi odpověděl: „Větrné elektrárny tu chvíli byly, ale vítr mnoho z nich sklátil.”

IMG 5405 scaled
Haifoss

Na oběd jsme zastavili v malém hotelu. Ihned po vstupu do recepce mě zarazil velký nápis nařizující, abychom se zuli. Bylo tomu tak kvůli islandské tradici. Nám se slovo tradice může znát úsměvné vzhledem k tomu, že jsme zvyklí se doma zouvat. Nicméně nemnoho národů to tak má. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem již čtvrtý den putoval v pohorkách, mi ale návleky, které byly k dispozici, přišly jako mnohem lepší řešení. Mohlo by se totiž stát, že by naše právě započaté přátelství pěkně rychle skončilo. A co hůř, mohli by odjet beze mne, a to jsem nehodlal připustit. Naštěstí jsem pak nebyl jediný, kdo tuto cestu zvolil. Nejprve jsme si objednali jídlo a poté všichni zasedli k velkému stolu. „Ty nejsi vegetarián?” řekla s vyděšeným výrazem Elin, když mi na stole přistál obrovský cheeseburger s houbami a slaninou. „Ne, proč bych měl být?” zeptal jsem se. „No vždyť ty si úplně typický vegetarián, jsi tu sám, stopuješ a jdeš na trek. Škoda, doufala jsem, že v tom bude někdo se mnou, všichni si mě za to totiž dobírají,” politovala se. Jejímu popisu typického vegetariána jsem se zasmál, znám totiž několik lidí, na které ten popis sedí přesně. S Elin a Maríou jsem ještě u oběda stihl probrat moji oblíbenou norskou dvojici Ylvis a jejich ztřeštěné písně. A poté jsme sváděli boj o to, v které zemi mají nejlepší omáčku k hranolkům. Já jsem samozřejmě zastával naši tatarku, protože jsem se zatím nesetkal s ničím, co by se jí alespoň přibližovalo. Hannes si stál za barbecue omáčkou, kterou servírují ve fastfoodových řetězcích Wendy’s. A Elin prosazovala islandskou omáčku. „Tady ti ji dám a ty mi řekneš, jestli si měl někdy k hranolkům nějakou lepší, ano?” Souhlasil jsem a ochutnal. „Musím přiznat, že lepší omáčku jsem opravdu nikdy nejedl,” pronesl jsem s vážností. Byla to pravda, těžko popisovat její chuť ale spolu s hranolky se jednalo o geniální kombinaci. „Tak to si ji budeš muset dovézt domů, prodávají ji totiž jen na Islandu,” vytahovala se Elin.

Koho pivo piješ, toho píseň zpívej.

IMG 7670
Koupel v termálním jezírku.

Posilněni vynikajícím jídlem jsme se opět vydali na cestu. Pálmi nás stále zahrnoval zajímavými informacemi, musím se ale přiznat, že jsem občas nevnímal. Za okny jsme totiž míjeli překrásnou sopečnou krajinu. Všude, kam oko dohlédlo, byly jen vysoké kopce a černá poušť. Silnice byla i tentokrát nezpevněná a její kraje lemovaly vyskládané kameny. „Kdo si s tím dal takovou práci?” divila se María. „Asi trolové,” odvětil jsem pohotově. I přes moje prvotní obavy moje odpověď vyvolala smích. Docela jsem si oddechl, nechtěl bych se někoho dotknout. Další zastávku jsme si udělali u menších vodopádů, které nebyly ničím zvláštní, ale za vidění rozhodně stály. Ono, kdyby se tyto vodopády nacházely v České republice, věřím, že by u nich zastavovala spousta lidí. Protože ale byly na Islandu, byly prostě jen dalšími vodopády na cestě. My byli už pouze pár kilometrů od našeho společného cíle. „Jedeme se na Landmanalaugar vykoupat do termálního jezírka, jdeš s námi?” zeptala se opět Elin. „Ovšem že půjdu,” řekl jsem s nadšením. Na koupel v přírodních horkých pramenech jsem se těšil už od momentu, kdy jsem zaplatil letenku. A dnes mi to přišlo jako perfektní zakončení dne. Po konzultaci s Pálmim jsem se rozhodl, že na trek vyrazím až ráno. „Dneska se na to už vykašli, na, tady máš pivo a pojď se trochu namočit,” nebral si servítky. „Amen,” odpověděl jsem a poslušně uchopil plechovku. Do plavek jsme se převlékli na jakémsi vyvýšeném podlaží. S nějakým soukromím na převlékání si tu nikdo nedělal starosti a se všemi osobními věcmi, které ležely na jedné hromadě, očividně taky ne. „Nevěřím tomu že to je teplé,” prohodil jsem směrem k Elin, když už jsem se zrovna chystal vstoupit do vody. „Tady ještě ne, musíme dál, tam kde voda přitéká,” odpověděla. Rozhodl jsem se jí věřit, ne proto, že by vypadala, že ví, co dělá, ale proto, že i malá naděje na to, že mi nebude foukat studený vítr na záda při osmi stupních Celsia mi připadala jako výhra. Rychle jsem tedy kráčel studenou vodou až do míst, kde seděla většina lidí. Zabrali jsme si krásná místa přímo u zdroje teplé vody a posedali vedle sebe. Nad nás jsme dali chladit piva do mechu a společně si libovali, jak je tu příjemně. A taky že bylo! V nepochopitelně teplé vodě, s pivem v ruce a s úžasnou společností mi opravdu nic nechybělo. Seděli jsme a povídali si asi dvě hodiny a já si tu chvíli užíval natolik, že už ani nevím o čem. Vůbec mi to ale nevadilo, v tu chvíli by přemýšlení a ukládání věcí do paměti bylo naprosto zbytečné. Zažíval jsem totiž pocit absolutního štěstí. Pamatuji si jen, že konverzace opět sklouzla k elfům a trolům, nyní byla ale velice vážná. A tak jsem jen přitakával a moje názory radši nechal pěkně ležet ladem. Ono se ne nadarmo říká, koho pivo piješ, toho píseň zpívej. Když už nám bohužel došlo i to pivo, Pálmi zavelel k odjezdu. Nikomu se moc nechtělo z vody, bylo totiž jasné, že nás vítr krutě ztrestá. Rychle jsem se tedy převlékl a uvědomil si, že mi plavky budou schnout snad celou věčnost. Co se totiž na Islandu namočí, s největší pravděpodobností na Islandu nikdy neuschne.

„Poplatek za použití toalet 500 ISK.,” přečetl jsem z cedule. Docela mě zajímalo, jak se zachovají Islanďané vůči tomuto systému, kde si všichni navzájem věří. Na Islandu to byla totiž naprosto běžná věc. Nejen v kostele, se suvenýry, ale u většiny vstupů od tolatet po různé další objekty stála jen kasička a bylo tak prakticky jen na vás a vašem svědomí, jak se zachováte. Sám jsem byl smířený s tím, že obětuji své klidné spaní místo toho abych zaplatil v přepočtu 100 Kč za využití WC. „Jen přes moji mrtvolu,” prohlásila k mé velké úlevě María. Pokrčili jsme tedy rameny a šli.

IMG 5467
Islandská záchodová etiketa.

V autě jsem si posbíral všechny své věci, a ač nerad, začal se pomalu se všemi loučit. Dopustil jsem se při tom menšího faux pas, které bylo zapříčiněno kulturními rozdíly. Při loučení jsem totiž po první puse na tvář šel naproti té druhé, což se setkalo s naprostým nepochopením z druhé strany. „Tady na Islandu dáváme jen jednu pusu,” poučila mě María. „Dobře, děkuju za upozornění,” řekl jsem, i když mi bylo jasné, že tuto poučku po zbytek mého pobytu tady s nějvětší pravděpodobností nevyužiji. Když jsem tedy olíbal všechny, byl čas se zase rozejít. Smutně jsem ještě zamával a pokračoval do kempu. „Radek, Radek, hold on,” slyšel jsem za zády. Byla to Yein, která za mnou spěchala a zběsile mávala rukama. „Na, chci, aby sis to vzal,” řekla a podala mi balíček, ve kterém byla jejich svačina. Dar jsem moc rád přijal, tři housky se šunkou a sýrem mi totiž přišly náramně vhod.

S mými novými přáteli, jakoby mě opustilo i štěstí. Při stavbě stanu jsem za boha nemohl najít jediný kus země, kam by se daly zapíchnout kotvící kolíky. „Vždyť je to tu jeden velkej šutr,” postěžoval jsem si. Nakonec jsem se spokojil s napůl zajištěným stanem a dlouho hledal pozici, ve které budu moct spát, na karimatku totiž v batohu nezbylo místo. „Za 2000 ISK bych čekal, že se aspoň vyspím,” pomyslel jsem si. Při dopisování deníku jsem si k dnešnímu dni poznamenal dvě slova: „cestovatelský orgasmus“. Pro tento den bych si zašel klidně i tisíc kilometrů. Vždyť kdyby se byť jediná věc za poslední tři dny stala jinak, možná bych tu teď ani neležel a měl úplně jiné starosti, než kameny pod stanem. Přesně v takový den jsem před příjezdem na Island doufal. Bylo mi ale jasné, že to nebude lehké, protože lidé se tu jednoduše mají až moc dobře na to, aby byli k cizincům neobyčejně otevření. Dnes jsem ale potkal šest úžasných lidí a byl jsem za to moc rád.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE