STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 5.

Ačkoliv byla dle výrobce mého spacáku komfortní teplota mnohem nižší než ta venkovní, v noci jsem se několikrát vzbudil zimou a asi dvě hodiny nemohl spát. Až v 5 ráno jsem přišel s pohotovým řešením. Nohy jsem si omotal druhými kalhotami, aby se alespoň trochu zahřály. S touto vychytávkou jsem pak vydržel spát až do 9 hodin. Obvykle jsem se po probuzení ještě chvíli povaloval a přemýšlel, co budu ten den dělat. Tentokrát jsem ale díky kamenům pod zády na nic nečekal a začal sklízet. Plán na dnešek byl výjimečné více než jasný.

IMG 5468

Před zahájením treku mě ale stihly potkat ještě dvě drobné tragédie. Tou první býl můj zjev v zrcadle po probdělé noci. A druhá postihla tkaničku na mé druhé botě. „To jsem opravdu netušil, že to vzdají dřív než já,” pousmál jsem se a vypořádal se s ní, stejně jako s tou první. Hodiny ukazovaly 10:04 a já byl připraven vyrazit na jeden z nejkrásnějších treků světa. Ještě předtím jsem si ale pozorně přečetl tabuli, která informovala o tom, na co všechno byste si měli před zahájením cesty dát pozor. Dostatek jídla, druhé boty na brodění, nikdy nechodit sám… V tu chvíli jsem přestal číst. Zatím jsem porušoval všechna pomyslná přikázání a před cestou jsem se nechtěl příliš rozrušovat. A tak jsem prostě vyrazil. Od mého cíle, vodopádu Skogafoss, mě nyní dělilo asi 80 kilometrů hornatou krajinou.

Prvních pár stovek metrů jsem se procházel překrásnými lávovými poli, mezi kterými vedla úzká, pěkně vyšlapaná cestička. Netrvalo dlouho a dostal jsem se do míst, kvůli kterým sem lidé jezdí. Oblasti Landmannalaugar se česky přezdívá „duhové hory“. A už z názvu vám musí být jasné proč. Vysoké obsidiánové a ryolitové vrcholy tu hrály snad všemi barvami a vytvářely dechberoucí scenérii. Chodit mezi těmito kopci bylo pohádkově krásné, pomineme-li neustálé stoupání. Škoda jen, že obloha byla zrovna zatažená, hory jsou prý za jasného počasí ještě barevnější. Neuvěřitelnou atmosféru ještě podkreslovaly otvory v zemi chrlící páru. Častokrát z nich i tryskala voda, což přilákalo čínský pár, který vroucí jámu nevěřícně sledoval. Mohu s klidným svědomím říct, že nad ní stáli více než deset minut, tak dlouho jsem totiž čekal, než se uráčí odejít, abych si mohl vyfotografovat překrásný výhled, který se přede mnou otevřel. Po pár kilometrech v duhových horách mě už ani nebavilo stále vytahovat telefon z kapsy, ale čím dál jsem šel, tím mi hory připadaly krásnější.

IMG 5481
Sníh mi často znepříjemňoval chůzi.

Co mě ale znepokojovalo, byly černé mraky nade mnou. Zatím jsem neměl to dočinění s pověstným islandským deštěm a ani jsem po tom moc netoužil. „Vždyť už teď jsem totálně promočený, tak pár kapek ještě snesu,” snažil jsem se dodat si odvahu, narážejíc na své propocené oblečení. To jsem ale ještě netušil, co přijde. Během několika následujících minut se spustil příšerný liják. Déšť mě donutil vytáhnout pláštěnku, jak na batoh, tak na sebe. Pončo pláštěnku se mi povedlo roztrhnout už při rozbalování a tak bylo poněkud kontraproduktivní si ho nasazovat. Nakonec jsem se k tomu ale odhodlal a pokračoval v chůzi už snad v nejvyšším bodě mé dnešní cesty. Ušlapané cestičky se tu a tam střídaly s místy pokrytými sněhem. Chůze ve sněhu, v kombinaci s ostrými dešťovými kapkami bičujícími moje tváře, se stala poměrně rychle noční můrou. Ne o moc lépe mi pak bylo, když jsem zjistil, že zasněžená místa ve skutečnosti přehrazují malá údolí. Sníh tál zespodu a tvořil tak jakýsi most ze sněhu, který se mohl kdykoliv propadnout. Když už jsem byl promočený až na kost a moje nohavice, které nebyly kryty pláštěnkou, by se daly ždímat, zahlédl jsem v dáli první záchytný bod, kemp Höskuldsskáli- na samém vrcholu hor. „Aspoň se schovám a počkám, až se déšť přežene,” pomyslel jsem si. Kvůli nedostatku jídla jsem totiž dnes musel dojít minimálně k jezeru Álftavatn.

Počkej na mě chvíli, půjdeme spolu, já jsem Nicholas.

Když už jsem konečně došel k chatě, byl jsem svědkem, pro mě, nepochopitelné situace. V informační kanceláři seděl muž, s nohami na stole a četl si časopis, zatímco venku se lidé tlačili na sebe a hledali místo, kde by na ně alespoň na chvíli nepršelo. Největší výhra byla protlačit se až na toalety, to bylo asi jediné suché místo široko daleko a počet lidí uvnitř tomu nasvědčoval. Korunu celé situaci nasazovala obrovská, naprosto prázdná horská chata, kterou muž pro samé noviny ani nezvažoval odemknout. S několika dalšími lidmi jsem si vyměnil pozdravení a tázavý pohled podtrhující absurditu celého dění. Po chvíli jsem si uvědomil, že schovávat se tady asi nemá cenu a navzdory dešti se vydal vstříc mému dnešnímu, ještě 15 kilometrů vzdálenému, cíli.

IMG 5489
Sestup k jezeru Álftavatn.

Nevím, jestli to bylo čistě jen mým nedostatkem jídla, ale začínal jsem v sobě objevovat, mně do teď skrytý, talent, a to chození. Za celý den mě nepředběhl jediný člověk a já byl naprosto nadšený z mého dosavadního výkonu. Je mi jasné, že tento trek je o všem, jen ne o rychlosti, ale zkrátka jsem měl radost z toho, že jsem všem těm zkušeným chodcům s holemi a bůh ví, jakým vybavením ukazoval, že i kluk, co by ani kvůli autobusu v životě neběžel, může krájet kilometry v horách jakoby nic. Radost mi ale zanedlouho zkazil asi osmdesátiletý muž. Přesně takový, jakého bych pustil si v MHD sednout. Prolétl kolem mě neskutečnou rychlostí, pozdravil, usmál se a zmizel za kopcem. Dalších několik metrů jsem šel s otevřenou pusou a snažil se sesbírat svoje chodecké ego, které právě schytalo obrovskou ránu. Asi za hodinu, po dlouhém, táhlém stoupání jsem v dáli spatřil postavu, která staršího pána nápadně připomínala. „Děda asi přepálil začátek a do kopce mu to nejde,” poznamenal jsem škodolibě. Metr za metrem jsem krátil vzdálenost mezi námi, až jsem ho nakonec dostihl. „To je den, rozpadla se mi bota,” řekl muž a ukázal na jeho draze vypadající, leč podrážku postrádající, obuv. V tu chvíli mě opustila veškerá radost z jeho dostižení, pochopil jsem, že kdyby měl boty v pořádku, nejspíš by se už válel někde u Skogafoss. „To mě mrzí, chcete půjčit pásku, nebo provaz?” zeptal jsem se. „Ne, něco tu mám, tak to snad dám dohromady. Počkej na mě chvíli, půjdeme spolu, já jsem Nicholas.” Využil jsem tedy čas a nasvačil se. Když byl Nicholas s opravou hotový, vyrazili jsme společně na cestu. „Možná kdybyste nechodil tak rychle, měl byste boty ještě v celku,” neodpustil jsem si narážku. „To víš, bydlím ve francouzských Alpách, každý den běhám 20 kilometrů do kopce.” Nestačil jsem skrývat překvapení. Docela dobrý výkon na chlapa, který poprvé navštívil Island už v roce 1948. Na jeho věk jsem ale neměl odvahu se zeptat, i když mě to tuze zajímalo. Po cestě jsem se nemohl ubránit úsměvu. Bylo to totiž překrásné setkání generací, bezmála dvacetiletý kluk a muž, co by mohl být jeho pradědou teď kráčí bok po boku islandskou krajinou a baví se o životě. Naše cesty se ale opět rozpojily,  když Nicholase znovu začala zlobit bota. „Běž napřed, nemá smysl, abys tu na mě v tom dešti čekal.” Po chvíli jsem mu dal zapravdu a vydal se dál.

Jeden špatný krok a jsem v prdeli.

Konečně jsem došel k místu, odkud už jsem viděl jezero Álftavatn. Dělilo mě od něj dlouhé klesání a pak ještě několik kilometrů chůze po rovné cestě. Byl jsem odhodlaný sestoupat z duhových hor a přejít do krajiny plné zelených kopců a mlhy. Věděl jsem, že suché oblečení, teplo a nějaká večeře už je na dohled. Klesání bylo docela náročné, stejně tak i terén. Mnohokrát se mi smekla noha a po hlíně jsem se svezl o pár metrů dolů. „Pořád lepší než jít do kopce,” komentoval jsem jeden z mých pádů. Kopec jsem ale úspěšně zdolal a hned pod ním mě čekalo první brodění. Žena, která při přechodu říčky asi v půlce spadla, mi na odvaze moc nedodala. Její batoh nesl přítel, já v něm ale mám vše. „Jeden špatný krok a jsem v prdeli,” zhodnotil jsem situaci a neohroženě kráčel k řece. Tam jsem však situaci přehodnotil. Proč bych se měl zouvat jako ostatní, když jde řeka očividně přejít suchou nohou jen pár metrů odsud. A tak jsem nechal boty na nohou a pomalu přeskakoval z jednoho vratkého kamene na druhý. Problém nastal, až když jsem měl udělat poslední krok. Z dálky se totiž nezdál tak dlouhý. Nic jiného než skočit mi ale už nezbývalo. Díky stabilnímu kamenu a mohutnému odrazu se mi nakonec podařilo doskočit na břeh. Až teprve na druhé straně mi došlo, jak moc jsem riskoval. Nebylo ale čeho litovat, spacák i ostatní věci byly suché a já mohl vyrazit na poslední část cesty, která mě dělila od kempu.

IMG 5477
Krajina je zde velmi aktivní.

Za mrholení jsem konečně dorazil do kempu. Nejprve jsem obhlédl celé místo a přemýšlel o tom, kolik asi může stát ubytování v chatách, které ač byly k dispozici, zely prázdnotou. „2000 ISK za stan, 8000 ISK za chatu,” poučila mě recepční. S částkou mě přešla chuť a já se spokojil se stanem. „Mohl bych si tu u vás nabít alespoň powerbanku?” zeptal jsem se. „Bohužel ne, elektřinu tu máme pouze se solárních panelů a dnes je celý den zataženo, budeme rádi, když budeme mít dost pro sebe,” odpověděla slečna. Na důkaz dobrého přátelství jsem si alespoň zakoupil dvě čokoládové tyčinky – jediné pořádné jídlo, které bylo v nabídce. Po několika minutách strávených hledáním suchého místa pro postavení stanu jsem své úsilí vzdal. Smířil jsem se s měkkým místem a krásným výhledem na jezero. Nakonec se ukázalo, že suché místo by bylo stejně zbytečné, jelikož stan byl mokrý sám o sobě. Poměrně rychle jsem ho postavil a radostně skočil dovnitř, převlékl jsem se do teplého a poslouchal, jak pomalu zesilující déšť dopadá na celtu. Doslova jsem spolknul první z tyčinek a druhou pošetřil na další den. Dopřál jsem si ještě konzervu tuňáka s chlebem a pak už se jen těšil, co mi přinese další den. Snad to nebude zase déšť.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE