STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 6.

Ráno jsem se vzbudil v 9 hodin a uvědomil si, jak moc se mi nechce ze stanu ven. Někdy kolem půlnoci sice přestalo pršet, stan byl ale celý promoklý a moje oblečení na tom nebylo o moc lépe. I přes nechuť jsem se opět nasoukal do mokrých věcí a pomalu stan složil. 

Laugavegur trek, jezero Álftavatn.
Druhý den treku jsem započal u jezera Álftavatn.

Už předešlý den jsem se nesmírně těšil, až půjdu k jezeru a udělám pár fotek. Moje první kroky tedy vedly právě tam. Od břehu mě dělilo asi 40 metrů půdy a malý potůček. Po včerejším skvělém skokanském výkonu jsem byl skálopevně přesvědčen, že zvládnu přeskočit i tuhle překážku. Připravil jsem se tedy ke skoku a opět se mohutně odrazil. I s batohem jsem bez problémů překlenul vzdálenost mezi oběma břehy a bezpečně došlápl. Nicméně druhý břeh asi nepředpokládal, že by na něj mohl hned tak po ránu skočit osmdesátikilový chlapík s dalšími dvanácti kily na zádech a propadl se. A tak jsem už po druhé během jednoho týdne stanul po kolena v ledové vodě a nadával si. Rychle jsem se vyškrábal ven a snažil se dělat, jakoby se nic nestalo. Neohroženě jsem pokračoval směrem k jezeru a čvachtání v botách se snažil ignorovat. Udělal jsem několik fotek krásného jezera Álftavatn a kopců, které se zrcadlily na jeho hladině. Při tom jsem sváděl zápas s dotěrnými muškami. O těch jsem se od Islanďanů dozvěděl, že jsou sice hodně otravné, ale neštípou, což bylo zásadní a příjemné zjištění. Když jsem se otočil a hodlal se vydat na cestu zpět, nabídl se mi dost nepříjemný pohled. Asi deset metrů vedle místa, kde jsem se proti své vůli vykoupal, přehrazovala potok dřevěná lávka. Skupina německých turistů si po ní postupně vesele vykračovala, a já se cítil jako hlupák. „Co už,” poznamenal jsem a vykročil vstříc dalším asi třiceti kilometrům, které jsem měl dnes v plánu ujít.

Hned za prvním kopcem mě čekalo brodění. Zavodněná plocha byla tentokrát docela široká a suchou nohou se přejít opravdu nedala. Posadil jsem se tedy na kámen, zul boty, vyhrnul nohavice a vydal se kupředu. Voda byla nepříjemně ledová a kameny poměrně ostré. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, vůbec nechápu, proč jsem se tehdy zouval, mokřejší už jsem být nemohl.  Zjistil jsem ale, že brodění není zas tak špatná věc. Voda byla totiž tak studená, že mi teď bylo i v mokrých botách teplo. Navíc se jednalo o efektivní způsob jak zregenerovat dost zatěžované lýtkové svaly.

Jestli jsem doposud tápal, proč je tento trek jedním z nejhezčích na světě, v této části moje pochyby naprosto zmizely.

Laugavegur trek.
Ráz krajiny se měnil s každým krokem.

První část cesty vedla krajinou připomínající krajinu z Pána prstenů. Krásné zelené kopce místy probarvené fialovými květy. Mnohokrát jsem pak narazil na tenké potůčky, které líně tekly a křížily mi cestu. Jestli jsem doposud tápal, proč je tento trek jedním z nejhezčích na světě, v této části moje pochyby naprosto zmizely. „Mít tak koně,” posteskl jsem si. I tak jsem si ale užíval každičký jeden krok. Po cestě jsem minul několik vodopádů a jako správný návštěvník Islandu si všechny poctivě vyfotil. Začínal jsem dokonce pochybovat o tom, zdali bude mé 50GB úložiště na iCloudu pro všechny ty fotografie vodopádů dostatečné. „Bože, to je tak krásný den,” řekl jsem nahlas. Ani ne sekundu nato jsem ucítil, jak mi na nos spadla kapka vody. „No to snad ne,” zděsil jsem se a pohlédl na najednou temnou oblohu. Nebyl čas na hrdinství. Započal jsem sérii modliteb k Odinovi a všem severským bohům, co jsem znal. Těžko říct, zda si mne po tomto činu oblíbili, každopádně pršet nezačalo. Po pěti hodinách chůze jsem dorazil do kempu Emstur. Posadil jsem se na lavičku, obědval, půl hodiny jen tak seděl a díval se do prázdna. Abych ulevil nohám, lehl jsem si na dřevěnou podlahu a nohy si položil na lavičku. Jak jsem tak ležel, všiml jsem si neotevřené konzervy tuňáka pod stolem. Normálně bych to asi neudělal, ale skutečnost, že jsem byl v celém kempu naprosto sám a to, že ležela na zemi, pro mě byly dostačující důvody pro její sebrání. Nevím, jestli mi karma něco vrací, nebo za tím stojí elfové, ale z nalezené konzervy jsem měl velikou radost.

Laugavegur trek.
Pěšina vyšlapaná uprostřed černé pouště.

S úsměvem na tváři jsem tedy mohl vkročit do druhé části mé dnešní etapy. Ta byla od té první naprosto odlišná. Kam oko dohlédlo, byla jen černá poušť. Sopečný popílek pokryl naprosto vše v okolí a život připomínaly jen květiny, které v poušti tu a tam rostly. Tomu jsem vůbec nerozuměl, všechno tu vypadalo dokonale nehostinně, tak mrtvě. Většinu času jsem šel po uzounké vyšlapané cestičce uprostřed ničeho. Nepotkal jsem moc lidí, a když náhodou ano, vždy jsem jen pozdravil a nechal je zmizet daleko za mnou. Stoupání a klesání se v této částí střídalo, řekl bych, pravidelně a spravedlivě. To se mi většinou nestává, protože mám vždy pocit, že jdu jen do kopce. Unaven rutinou rovné chůze jsem si najednou uvědomil, že mi vyšlapaná cesta zmizela pod nohama a já se ocitl v hlubokých písečných dunách. Podle stop okolo jsem usoudil, že zřejmě nejsem první, kdo sešel z cesty. Vyškrábal jsem se na nejvyšší z dun a rozhlédl se. Cestu ani kolík označující trasu jsem ale nezahlédl. Zdálo se mi ale, jako bych z dálky slyšel češtinu. V tu chvíli mi to připadalo jako hloupost, byla to ale naděje a tak jsem se za hlasy vydal. Po několika minutách jsem opravdu narazil na pěšinu a v opačném směru zahlédl českou rodinu s dvěma malými holčičkami. V myšlenkách jsem dívky obdivoval, trek nebyl úplně jednoduchý a nedokážu si představit, jak náročný pro jejich krátké nožky musel být.

Hole jsou pro teplouše.

Laugavegur trek.
O krásné výhledy nebyla nouze.

Kolem šesté hodiny jsem došel k široké řece a hledal, kudy by se dala přejít. Zprvu mě vůbec nenapadlo, že bych měl brodit, na to byla opravdu široká a proud se zdál silný. Na druhém břehu jsem zahlédl dvě postavy, které se vydaly proti proudu. „Asi ví, co dělají,” pomyslel jsem si a kopíroval jejich trasu. Po několika stovkách metrů se zastavili a začali se radit. Trochu jsem ztrácel důvěru v jejich znalost okolí a zkoušel na ně mávat, marně. Protože po cestě nebylo jediné místo, kde by se řeka dala přejít, vydali se zpět po jejím proudu. Když jsem se dostal opět do míst, odkud jsem vyšel, viděl jsem, jak krčí rameny a mizí v lese za nimi. Já ale na druhou stranu musel, šel jsem tedy na místo, které se mi zdálo nejvhodnější, sundal boty a šel vyzkoušet, na čem vůbec jsem. Asi po dvou krocích jsem se ocitl po kolena v ledové vodě. Proud byl tak silný, že jsem okamžitě zavrávoral a vrátil se zpět na břeh. „Tudy to asi nepůjde,” zhodnotil jsem situaci a usedl na velký kámen. V hlavě mi začaly naskakovat způsoby jak řeku překonat, ani jeden ale nebyl uskutečnitelný. Z mého usilovného přemýšlení mě vytrhly blížící se hlasy. Otočil jsem se a viděl dva kluky z Kanady, které jsem předběhl ráno v kempu. Ihned jsem se s nimi seznámil a vysvětlil jim, jak se situace má. Chvíli jsme přemýšleli a pak se jeden z nich vrhl do proudu řeky. Chodeckými holemi si našel cestu po kamenech a relativně hravě přešel na druhou stranu. Tam zaujal pozici navigátora a pomohl mi ukázat, kudy je nejlepší jít. Já se ale neměl o co opřít, a tak jsem musel být naprosto soustředěný. I přes několik zaváhání se mi podařilo stanout na druhé straně. „Děkuji vám moc kluci, nevím, co bych tu bez vás vymyslel,” řekl jsem a rozloučil se. Na cestě jsem si pak uvědomil, že jsem dnes viděl první efektivní využití chodeckých holí. Vzpomněl jsem si na můj chodecký vzor, Nicholase, který mi včera na rozloučenou předal jedno moudro. „Hole jsou pro teplouše,” poučil mě, když jsem se ho zeptal, zda je jako zkušený chodec a běžec používá. A i když s chodeckými holemi vypadáte jako běžkař, co nestihl dokončit závod před oblevou, dnes by se mi víc než hodily.

V posledních kilometrech před cílem se mi podařilo se dnes již podruhé ztratit. Špatně jsem odbočil na rozcestí a zašel si o dobrý kilometr. Po návratu na správnou cestu už mě čekalo jen dlouhé a prudké klesání. Cítil jsem, jak moje unavené nohy bezvládně dopadají na schody a přemýšlel nad tím, že jestli mě tohle čeká zítra směrem nahoru, asi tam vypustím duši. Bylo osm hodin a já dorazil do Þórsmörku. Po deseti hodinách a čtyřiceti kilometrech jsem si mohl konečně zase odpočinout. Na nic jsem nečekal, šel zaplatit za stan a využil i malého obchůdku s jídlem, jehož existence mě příjemně překvapila. Nakoupil jsem další dvě konzervy tuňáka a na večer jsem si dopřál chipsy. K večeři jsem spořádal nalezenou konzervu a při psaní deníku si vychutnával brambůrků. Další den mě čekala část né tak dlouhá, ale zato náročná. Proto jsem s posledním zapsaným slovem zhasnul světlo a zopakoval úkony nutné pro zimou nerušený spánek. Omotat nohy kalhotami, nasadit bundu, rukavice, čepici a spát.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE