STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 7.

Po probuzení jsem instinktivně sáhl po telefonu, abych zkontroloval čas a upřímně, dost jsem se vyděsil. Hodiny ukazovaly 10:36. Po předchozích zkušenostech se spaním na Islandu jsem už budík ani nenastavoval. Bylo mi totiž jasné, že se v noci několikrát probudím. Dnes mi ale bylo kupodivu teplo a za celou noc jsem neotevřel oči. Čekalo na mě posledních 25 kilometrů a já věděl, že musím vyrazit co nejdříve, chci-li to v rozumném čase stihnout. V 11 hodin jsem vyrazil na cestu. Nejprve mi trvalo asi čtvrt hodiny, než jsem sám sobě přiznal, že netuším kudy jít. Zeptal jsem se tedy zaměstnance kempu, který mi bez problému popsal cestu z Þórsmörku. Musím říct, že snad všichni Islanďané umí velice dobře anglicky, což bylo velice příjemné překvapení. Dále se pak ve školách nejčastěji učí dánsky.

Kříženec autobusu a kamionu.Podle vrstevnic na mapě jsem tušil, že první polovina dnešní části nebude vůbec žádná legrace. Snažil jsem se na to ale nemyslet a namlouval si, že když udělali chybu s vodopády Dynjandi, možná i vrstevnice lžou. Nejprve jsem ale přešel dva movité mosty. Na jedné straně měly velká kola a na druhé zařízení sloužící k připojení za auta. Ppřemýšlel jsem, jaké auto by sem mohlo tak obrovský most přivézt. Zanedlouho jsem ale potkal hned několik aut přizpůsobených pro místní podmínky. Většinou se jednalo o běžný vůz, například Mercedes Vito, doplněné o obrovská kola a vyvýšený podvozek. Dalším zajímavým úkazem pro mě byly autobusy, které sem přivážely skupiny turistů. Ty byly naopak sestaveny z trupů běžných autobusů, ale přední část tvořila kabina kamionu. Samozřejmě velká kola a vyvýšený podvozek nechyběly ani zde. Nemohl jsem se rozhodnout, zda mi vozy přijdou obdivuhodné nebo spíše srandovní.

Po pár kilometrech jsem narazil na další kemp a nakoupil tam zásobu sladkostí na dnešek. Čokoládové bonbóny s karamelkou uvnitř, tyčinku Prince Polo a Bounty. Posílen a vybaven zásobou sacharidů jsem se vydal opět dál. Přebrodil jsem říčku, u které zrovna vystoupil zájezd německých důchodců. Vypadali dost vyděšeně, když mě sledovali a docházelo jim, že i oni se budou muset namočit, pokud se chtějí dostat na druhou stranu. Lehkou a rovinatou část cesty jsem měl za sebou a čekalo mě první stoupání. To zpočátku nebylo tak hrozné, dokonce jsem si ho užíval, procházel jsem totiž opět krajinou porostlou trávou a zdobenou květinami. Od rána jsem se ale nemohl přinutit, abych nasadil rychlejší tempo. Nohy mě po včerejší etapě vůbec neposlouchaly. S tím mi pomohla jakási organizovaná skupina lidí s průvodcem. Šli poměrně svižně a já přece nemohl dovolit, aby mě předběhli lidé, co si na trek berou průvodce. Nakonec jsem na vrchol prvního stoupání opravdu dorazil jako první. Možná trochu dětinské, ale v tu chvíli mi to zlepšilo náladu. Několikrát jsem pak byl nucen přejít hřebeny vysokých kopců, kde stačila jediná chybička a už by mě nikdo nikdy nenašel. Snažil jsem se tedy soustředit na každý krok, tím spíše, když si moje nohy po dlouhém stoupání dělaly, co chtěly. Uprostřed jednoho z hřebenů jsem před sebou zahlédl obrovskou horu a stezku táhnoucí se středem ní. „Doufám, že tudy nebudu muset jít,” pomyslel jsem si naivně, i když mi bylo jasné, že tudy půjdu. Rozdělal jsem si karamelové bonbóny a ukryl je do kapsy. „Pokaždé, když budu mít vztek, si můžu jeden vzít,” uklidňoval jsem se. Zanedlouho jsem dorazil k hoře a započal výstup. Po zdolání prvního kopce jsem poprvé za celý trek potřeboval odpočinek. Posadil jsem se, sledoval, co mě čeká a střídmě upíjel z láhve s vodou. Všimnul jsem si, že na kameni vedle seděli opět Kanaďané, které jsem potkal již po několikáté. Sdělili mi, že ke Skógafoss by to mělo být ještě 18 kilometrů, ale to mě příliš nezajímalo, teď jsem se soustředil na horu přede mnou. „Ještě dva bonbóny a vyrazím,” stanovil jsem si jasně čas.

Právě jsem vydal snad všechnu energii na zdolání toho nejvyššího kopce, jen abych zjistil, že se za ním skrývá kopec druhý, ještě vyšší a prudší.

Laugavegur trek,Þórsmörk.
Na podobné výhledy si nejde zvyknout.

Prvních pár desítek metrů se mi šlo docela dobře, nezadýchával jsem se a neohroženě stoupal výš a výš. Asi v půlce kopce mi ale začaly rychle docházet síly. „Přece tady nemůžu odpočívat, odpočinu si až nahoře,” přikázal jsem si. Zatnul jsem zuby a horu opravdu zdolal bez zastavení. Když jsem se podíval před sebe, už jsem se posadit musel. Právě jsem vydal snad všechnu energii na zdolání nejvyššího kopce v okolí, jen abych zjistil, že se za ním skrývá kopec druhý, ještě vyšší a prudší. Opět jsem si párkrát zanadával a vyrazil. Chtěl jsem to mít rychle za sebou. Stoupání bylo místy tak prudké, že skoro nešlo jít po dvou. Párkrát jsem dokonce klouzal směrem dolů. Kopec jsem si pak rozdělil na jednotlivé úseky, které začínaly a končily vždy u tyče označující trasu. Tam jsem se obvykle zastavil, napil se a znovu se vydal na cestu. Někde mezi tyčemi mě předběhla mladá dívka, která musela být na treku první den. Neměla batoh a do kopce doslova létala. Já si pak uvědomoval, že během celého treku mě předběhli jen dva lidé, starý pán a mladá holka. Naštěstí jsem měl ale více problému se svým dechem, nežli egem, a tak jsem se tím moc nezabýval.  Když jsem konečně stanul na vrcholu a viděl, že nic vyššího se široko daleko nenachází, sedl jsem si na nejbližší kámen a radoval se z vítězství. Všimnul jsem si také, že mi poměrně rychle docházela voda. „Po cestě do Skógafoss bych měl potkat ještě jeden kemp, tam snad vodu doplním,” říkal jsem si.

Protože začalo přituhovat, vytáhl jsem čepici i rukavice a pokračoval dál. Zanedlouho se přede mnou otevřely obrovské pláně pokryté sněhem a sopečným popílkem. Chůze po nich byla velmi náročná, ale převážně rovná. Když už jsem šel na můj vkus docela dlouho, zeptal jsem se Američana, který přicházel z protisměru, zda neví, jak daleko je horská chata, která měla být součástí kempu. „Asi kilometr, budeš tam rychle,” odpověděl. „Jo, a máš pěknou čepici, je hezké potkat lidi, kteří vědí, co je dobré,” narážel pak na znak Los Angeles Kings na mém čele. Naštěstí to byl jeden z těch lidí, kteří umí odhadnout vzdálenost a já po kilometru chůze skutečně došel až k chatě. „Dobrý den, mohl bych si tu u vás doplnit vodu?” zeptal jsem se recepčního. „Jasně, ale bude to za 500 ISK,” překvapil mě. Na druhou stranu rozumím, že vodu sem, na vrchol jedné z hor musí dovážet, a tak mi nezbývalo než souhlasit. Stihl jsem se ještě naobědvat, než mě zima vyhnala na cestu. V mapě jsem viděl, že už mě čeká jen klesání, což mi udělalo obrovskou radost. Vytáhl jsem sluchátka a střídavě si pouštěl Nedvědy a australské country. Uvědomoval jsem si, že jsem to dokázal, překonal jsem všechny těžké pasáže a teď už si musím jen užít cestu dolů. Jedna z protijdoucích dívek mi věnovala krásný úsměv, takový, co jsem na treku ještě nepotkal. Kromě sluchátek jsem tedy i já nasadil široký úsměv a začal si prozpěvovat. Cesta byla kamenitá, místy to i přes tlusté podrážky bot dost bolelo. Dnes už ale nebylo nic, co by mi mohlo náladu zkazit.

Pro změnu vodopády.
Pro změnu vodopády.

„G’day!” volala na mě plavovlasá slečna. „Nemáte prosím toaletní papír, přítel by ho potřeboval,” řekla stydlivě. „Mám, je to jedna z věcí, kterou tu zatím vláčím úplně zbytečně,” odpověděl jsem. Sundal jsem batoh a papír jí podal. Poté, co ho odnesla příteli, vrátila se za mnou. Mohl jsem jí říct, ať si papír nechají, měl jsem totiž ještě jeden, ale měl jsem chuť si povídat. „Odkud z Austrálie jste?” zeptal jsem se. „Jak víte, že jsme z Austrálie?” podivila se dívka. „Ještě jsem neslyšel nikoho jiného říkat G’day,” vysvětloval jsem. Oběma nám bylo jasné, že hádku na tohle téma bych vyhrál já, a tak mi rovnou sdělila, že ona je ze Sydney a její přítel z Melbourne. „A jak spolu můžete vycházet?” pokračoval jsem. „No, on je totiž původně také ze Sydney, jinak by to nešlo,” pousmála se. Ještě než přišel její přítel, stihli jsme se shodnout na tom, že Laugavegur je nejhezčí trek, který jsme kdy šli. Skutečnost, že je to můj druhý trek jsem jí zkušeně zatajil. Oba se pak upřímně vyděsili, když jsem jim sdělil, že jsem dnes na cestě třetí den, oni totiž dokončovali den pátý. Sama Wikipedie Laugavegur popisuje jako čtyřdenní trek do Þórsmörku. Zbytek cesty ke Skógafoss už většina lidí nechodí, z Þórsmörku totiž odjíždí autobusy do civilizace. Já si tuto část ale nemohl nechat ujít.

Po týdnu jsem pil vodu, která nesmrděla sírou.

Bezpečnost především.
Bezpečnost především.

Měl jsem velkou radost, když jsem z kamenité cesty přešel na udusané pěšinky, vedoucí kolem několika obřích vodopádů. Opět se tu vše zelenalo a to se mi na cestě vždy líbilo nejvíce. Dokonce jsem potkal ještě zajímavější most, než jaký jsem viděl ráno. Půvab tohoto dřevěného mostu tkvěl v tom, že mu chybělo zábradlí na pravé straně. Nechtěný, asi patnáctimetrový, pád do řeky tak nebyl vzhledem k nemotornosti mých nohou vůbec nereálný. Další zastávku jsem udělal až u malého potůčku, co vytékal z kopců směrem do řeky. Odhodil jsem batoh a šel si nabrat vodu. Po prvním doušku mi bylo jasné, že islandskou vodu z vodovodů už nechci nikdy pít. Po týdnu jsem pil vodu, která nesmrděla sírou. Vodu zakoupenou v chatě jsem vylil a láhev doplnil vodou z potoka. Alespoň tak jsem si jí mohl užívat ještě chvíli, musel jsem totiž opět vyrazit. Netrvalo dlouho a došel jsem k mocnému vodopádu Skógafoss, známému snad ze všech islandských pohlednic. Stanul jsem na jeho vrcholu a z vyhlídkové plošiny sledoval proud vody tříštící se o kameny. Od kempu už mě dělily jen dlouhé schody. Sešel jsem je obrovskou rychlostí a svalil se samou radostí do trávy. Tam jsem, jen tak několik minut ležel a za šumění vodopádů přemýšlel nad uplynulými třemi dny. Na tom samém místě jsem si pak postavil stan a vydal se k recepci. Dal jsem si nabíjet věci a rozhodl se zajít do místní restaurace. Věděl jsem, že se asi plácnu přes kapsu, ale chtěl jsem se odměnit. Nevím, zda přítomnost osoby, co se už ani nevím, jak dlouho nesprchovala a celé dny se potila v horách, byla odměnou pro obsluhu a ostatní hosty restaurace, ale mně to bylo v tu chvíli úplně jedno. „Jehněčí polévku,” začal jsem. „A potom si dám ještě těstoviny s kuřecím masem,” pověděl jsem obsluze. Nebylo snad nic lepšího, co bych si po náročném treku mohl dát. Polévka byla vřelá, plná masa a zeleniny. Lepší jehněčí jsem v životě nejedl a vůbec mě nepřekvapilo, že to s tímto masem na Islandu umí. Spokojeně jsem snědl i těstoviny a vzápětí ulehnul do stanu. Největším zklamáním dne byla moje poslední karamelka. V duchu jsem si říkal, jak si ji vychutnám, abych pak zjistil, že pod vrstvu čokolády karamel zapomněli dát. A tak jsem si lehl, přemýšlel nad žalobou a za zvuku vodopádů a hádajících se Čechů usnul.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE