STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 8.

Vodopád Skógafoss, Skógar.
Vodopád Skógafoss, Skógar.

Probudit se plný energie byla velmi příjemná změna. Den jsem si naplánoval tak, aby se nesl v duchu odpočinku, ale zároveň nebyl jeho čas úplně promarněný. Chtěl jsem zajít obhlédnout vrak amerického letadla, Douglas Super DC-3, které tu havarovalo v sedmdesátých letech. Potom se podívat na Dyrhólaey, skalní útvar připomínající most, kde lidé obvykle sledují papuchalky, a den jsem hodlal zakončit ve městečku Vík. Všechny moje cíle přitom od sebe dělilo sotva pár kilometrů. Na znamení odpočinkového dne jsem se ve stanu ještě chvíli povaloval. Jedna z mála pozitivních věcí, co se zimy na Islandu týče je, že vás paprsky slunce ze stanu nevyženou v brzkých ranních hodinách. Naštěstí stopování je činnost lenochům jako jsem já nakloněná. Hlavně tedy tady, na Islandu. I kdybych toho chtěl stihnout více a vstával například v sedm hodin, bylo by mi to k ničemu, protože bych akorát stál u silnice a čekal, než začnou jezdit auta. Turisté většinou nikam nespěchají a místních tu moc nejezdí. A proto je desátá hodina ranní ideální dobou pro započetí stopování.

Vyzvedl jsem si nabitou elektroniku a konečně se odhodlal jít podívat blíž ke Skógafoss. Včera mi na to totiž už nezbyla energie a večer jsem radši strávil v restauraci. Vodopád to byl opravdu nádherný, ne nadarmo je jedním z nejznámějších na ostrově. Je 60 metrů vysoký a symetričtější vodopád byste asi jen těžko hledali. Skogafoss se dokonce objevil v zatím poslední řadě seriálu Vikingové. Když jsem chtěl pořídit pár záběrů, s hrůzou jsem zjistil, že se kamera nenabila. Byl jsem trochu naštvaný, nicméně čekat, než se nabije, se mi nechtělo. Zatím jsem ji tedy připojil k powerbance a doufal, že budu mít možnost ji nabít ve Víku. Opět jsem vše nacpal do batohu a po třech dnech se vydal stopovat.

Vyšel jsem z kempu k „jedničce“, tedy silnici číslo 1, která vede okolo celého Islandu. To je nesmírná výhoda, protože tato silnice vždy vede buď přímo tam, kam potřebuji, nebo alespoň k odbočce, vedoucí na potřebné místo. Do cesty se mi ale postavilo ohromné pokušení, stánek s Fish & Chips. Musím přiznat, že jsem hodně dlouho zvažoval, zda podlehnout této pochoutce. Na druhou stranu jsem si říkal, že za v přepočtu 500 Kč si v obchodě ve Víku nakoupím snad alespoň na dva dny. A protože Vík nebyl daleko, opravdu jsem přemluvil sám sebe a pokračoval v chůzi. Už z dálky jsem viděl dvě stopující osoby. „No super,” poznamenal jsem ironicky, očekávajíc, že budu muset stát „ve frontě“. Naštěstí se ale ukázalo, že pár stopuje v opačném směru. Pozdravil jsem a přešel silnici, abych zaujal obvyklé postavení. Na rozdíl od ostatních stopařů většinou nechávám batoh na zádech. Říkal jsem si, že bych také nechtěl do auta někoho, jehož batoh se celou dobu válí v prachu u silnice. Stopnout auto mi netrvalo dlouho. Trochu paradoxně se mi to ale podařilo, když jsem zrovna nestopoval. Viděl jsem naleštěné auto s řidičem v obleku, jak vyjíždí směrem od kempu a v tu chvíli nevěřil, že by mi mohl zastavit. Nicméně se tak stalo a já se trochu styděl, že jsem opět věřil předsudkům. „Chceš svézt?” zeptal se muž, potom co stáhl okénko. Neváhal jsem a nasedl si. „Chtěl bych se dostat k tomu vraku letadla, co tu někde leží, jen nevím, kde přesně je,” vysvětloval jsem muži moje úmysly. „Jo, to je na pláži, zastavím ti u parkoviště, pak budeš muset jít pěšky, auta už tam teď nesmí,” řekl. Byl jsem moc rád, že mi odpadly starosti s hledáním vraku a užíval si cestu. „Tahle řeka, co ji přejíždíme, se v překladu jmenuje smradlavá,” přerušil muž svoje vyprávění o návštěvě Prahy a Dvoru Králové. „A ty, ty jsi takový typický islandský turista v době, kdy sem ještě nikdo moc nejezdil. Máš batoh a to je vše. Teď sem přilétá spousta lidí a ničí to nejen přírodu, ale i naši cenovou hladinu,” stěžoval si. Nezbývalo mi nic, než mu dát zapravdu, vždyť minulý rok na Island přijelo kolem milionu turistů a letos tomu mělo být dvakrát tolik. Tak snad alespoň náš přínos do tamní ekonomiky někdy ocení. „Jaké to vůbec je, cestovat sám?” vyzvídal muž. „Mnohem jednodušší, než to mají ti dva, co tam ještě asi stojí,” vzpomínal jsem na stopující pár a usmíval se. „Jinak mi ale parťák docela chybí, to je fakt.”

Kvůli malému počtu obyvatel byla vyvinuta aplikace, kterou Islanďané používají, aby zjistili, jestli náhodou není jejich protějšek jejich příbuzný.

Vrak havarovaného letounu Douglas Super DC-3.
Vrak havarovaného letounu Douglas Super DC-3.

Z parkoviště, kde mě muž vysadil vedla dlouhá cesta směrem k moři. Vrak měl ležet po její straně, a tak jsem se rozloučil se vydal se k němu. Puchýře, které jsem si během treku vypěstoval, o sobě dávaly vědět, a i proto byla moje chůze poněkud pomalejší. Zpočátku jsem všechny kolemjdoucí s úsměvem zdravil, ale všiml jsem si, že na mě koukají nechápavě. Zprvu jsem nerozuměl proč, ale pak mi došlo, kde je chyba. Tři dny jsem putoval na treku, kde je zvykem každého pozdravit. Zato teď jsem šel po klasické turistické trase, kde opravdu nikdo moje pozdravení nečekal. Cesta byla nakonec mnohem delší, než jsem předpokládal, odhadem jsem kráčel něco kolem čtyřiceti minut, během kterých jsem přemýšlel o obyvatelích Islandu. Země se rozprostírá na ploše o 20 000 km² větší než Česká republika, ale obývá ji pouze něco kolem 330 000 lidí, z nichž 130 000 žije v hlavním městě, Reykjavíku. Lidé obývají hlavně pobřeží a fjordy, vnitrozemí Islandu je takřka neobydlené. Kvůli malému počtu obyvatel byla vyvinuta aplikace, kterou Islanďané používají, aby zjistili, jestli náhodou není jejich budoucí protějšek jejich příbuzný.

Na místě mě bohužel spolu s vrakem letadla čekala i přehlídka lidské trapnosti. Musel jsem přihlížet, jak se z kostry stávala jakási prolézačka a lidé se předháněli v tom, kdo se kde a jak vyfotí. Byl jsem znechucený, a tak jsem si, jak je mým zvykem, sedl na první kámen a poobědval poslední konzervu tuňáka. Při tom jsem nevěřícně kroutil hlavou a přemýšlel, zda by nebylo lepší, kdyby sem umístili pořadník. Takový, jaký bývá na poštách nebo úřadech. Každý by si vytáhl číslo, vyfotil se a zase pokračoval s úsměvem dál. Bože, jak by byl svět krásný. Mezitím, co jsem jedl, dobrá polovina lidí odešla, a já vycítil svou šanci. Čekal jsem ještě tak půl hodiny, než se mi naskytl výhled bez jediného člověka. Z velké části to bylo způsobeno párem, který musel mít fotky na všechny způsoby. Na letadle, vedle letadla, na křídle, s bundou, bez bundy… Bylo to opravdu nekonečné a já už dával svůj názor najevo zamračeným pohledem. „Škoda, že nefotí na film, to by si ty hlouposti rozmysleli” pomyslel jsem si. Když svoje snažení o perfektní fotku vzdali, přišel jsem na řadu já. Z uctivé vzdálenosti jsem pořídil několik snímků a videí, tak aby mohli fotit i lidé vedle mě. A když jsem za  zády slyšel blížit se početnou skupinu lidí, zavelel jsem sám sobě k ústupu.

Vrak havarovaného letounu Douglas Super DC-3.
Vrak havarovaného letounu Douglas Super DC-3.

Po příchodu na parkoviště jsem šel ihned stopovat. Při vyjíždění u mě zastavilo pronajaté auto a v něm pár ze Švédska. Nabídka svezení do Víku se odmítnout nedala a já nastoupil. Oba byli moc příjemní a hezky jsme si popovídali. Když se ovšem z reproduktorů ozval hlas Eda Sheerana, musela naše debata stranou a já si spolu s Agnes vystřihl krásný duet. Oscar se nezmohl na nic víc než smích, čemuž naprosto rozumím. Mně se většinou chce ale plakat když slyším sám sebe, jak se o zpěv pokouším. Zastavit jsem si nechal u místního obchodu Netto. Byl to první větší obchod, který jsem od Reykjavíku navštívil, tudíž jsem se rozhodl udělat větší nákup. Podle mých výpočtů by mi měl nákup za necelých 800 Kč vydržet asi tři dny. Drtivou většinu položek tvořily různé formy čokolády. Koupil jsem si také sedm tyčinek Prince Polo s tím, že každý den sním jednu. Byla to taková moje týdenní variace adventního kalendáře. Když jsem došel do kempu, uvědomil jsem si, že jsem úplně zapomněl na Dyrhólaey. To znamenalo, že se druhý den budu muset vrátit. Hlavu jsem ale nevěšel, mohl jsem si tak ještě den odpočinout. Kemp tu byl velice pěkný, dokonce s wifi. Ne, že bych ji nějak potřeboval, ale považoval jsem za stopařskou povinnost podívat se na nové díly Hry o trůny, to abych byl v obraze. Wifi signál mi dosahoval až do stanu, což celou situaci ještě ulehčovalo. Vše důležité jsem si zaznamenal do deníku, dopřál si cookies a před spaním stihl jeden z dílů seriálu.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE