STOPEM OKOLO ISLANDU – DEN 9.

Noc byla velice tuhá, zima ale nebyla tentokrát příčinou mého buzení. V kempech často bývá vysoká koncentrace hádajících se párů, které občas neberou ohledy na ostatní návštěvníky. Dobrou hodinku jsem tedy poslouchal pikantní španělskou hádku a připomínky ostatních obyvatel kempu. Pak už mě probudil pouze déšť, počkal jsem tedy, než se promění v mrholení a teprve opustil stan. Na pořadu dne jsem měl pouze Dyrhólaey, věděl jsem tedy, že i dnešní noc strávím zde. Rozhodl jsem se, že nemá cenu skládat stan a vzal si jen to nejdůležitější. Kameru, peněženku a pití. Přiznávám, že jsem zprvu měl trochu obavy, zda všechny věci najdu tam, kde jsem je zanechal, ale pohodlnost opět zvítězila. Moje první kroky vedly opět do obchodu Netto, kde jsem chtěl koupit poštovní známky, pohlednice se mi totiž v batohu mačkaly už několikátý den. Bohužel jsem nepochodil, protože známky do Evropy už neměli a všechny ostatní obchody, včetně pošty jsou dnes zavřené. Bylo totiž první pondělí v srpnu a to znamenalo, že se slavil státní svátek, obdoba našeho Svátku práce. Zjistil jsem si tedy, kde že se pošta nachází a řekl si, že tam zajdu další den ráno.

Kostel v městečku Vík.
Kostel v městečku Vík.

Dále jsem si to namířil na Black Sand Beach. Pláž se nenazývá černou jen tak. Byla opravdu pokryta až nepřirozeně černým a jemným pískem. Ten bylo nesmírně náročné dostat jak z kůže, tak i z oblečení. Až jsem se přesytil své oblíbené činnosti, sledování vln, vydal jsem se na konec města stopovat. První stopující pár jsem přešel a říkal si, že se postavím za ně. Po chvíli chůze jsem ale zjistil, že za nimi stojí další pár. „Šach mat,” pomyslel jsem si. Přemýšlel jsem, co si v této situaci počnu. Pohlédl jsem vzhůru a povšimnul si známého kostela, který se tyčí na kopci. A tak jsem se rozhodl na kopec vystoupat a kostel si prohlédnout. „Než přijdu zpět, budou už pryč,” doufal jsem. Kostel byl bohužel zavřený, tudíž jsem si ho jen obešel a chvíli se kochal výhledem na Vík. Ani jeden z párů svůj odvoz zatím nenašel a tak jsem opět musel přemýšlet co dál. Myslel jsem, že mám vyhráno, když druhá dvojice vzdala své snažení, ale nebylo tomu tak. Stál jsem u silnice snad věčnost a nikdo mi nezastavoval. Poslední kapkou pro mě byla první kapka právě přicházejícího deště. Chvíli jsem zvažoval, zda má cenu se tu po dvou neúspěšných hodinách snažit dál, až jsem došel k závěru, že nemá. Dyrhólaey jsem tedy nechal na následující den a utíkal se schovat do stanu. Zbytek dne opravdu déšť neustal a já byl rád, že jsem se rozhodl dobře. Chvíli před spaním jsem si ještě vyčítal, jak málo jsem toho dnes stihnul. „Ale co, je státní svátek a člověk by se neměl dřít,” uklidňoval jsem se.

PRO LEPŠÍ PŘEDSTAVU O MÉM PUTOVÁNÍ ISLANDEM SE PODÍVEJTE NA VIDEA

FOTOGALERIE