Na začátek třetího týdne na ostrově si vybírám další odpočinkový den. Občasné dny nic nedělání přijdou, zejména na tak dlouhých cestách, velmi vhod. Načerpávám síly, plánuji další cesty a v kempové kuchyni nacházím nepřítele.
Při svém pobytu v Seyðisfjörðuru nemohu vynechat výhled, známý snad ze všech pohlednic. Toto přístavní městečko mě nakonec okouzlí natolik, že se rozhodnu zůstat o něco déle.
Na mou otázku, proč se Islanďané stěhují do Dánska, mi dává John vskutku racionální odpověď. Velkou část dne pak trávím se skupinou nadšených geologů z Itálie.
Po dlouhé době si dopřávám teplé „jídlo“, při skládání stanu mě potkává další nepříjemnost, do nejstaršího přístavu ve Východních fjordech přicházím s netradiční otázkou.
Když stopaři po více než týdnu živoření zastaví samo od sebe auto plné krásných mladých žen, to přece musí být sen. Anebo snad ne?
Stopování se daří o poznání lépe, a tak se konečně podívám k Dyrhólaey, kde sleduji papuchalky. Henrik, jeden z řidičů se kterými se dnes svezu, mi pak dává radu nad zlato.
Den v městečku Vík se nevyvíjí podle mých představ. Černého písku z Black Sand Beach se nedá zbavit, fronta na stopování je dlouhá a počasí nehezké.
Dostat se na další z ikonických míst ostrova je hračka. Mít však vrak letounu Douglas Super DC-3 alespoň na chvíli pro sebe se ukazuje jako nemožné.
Ráno si neplánovaně přispím, a tak musím zvládnout poslední část Laugavegur treku v rekordním čase. Na cestě mě čeká několik prudkých stoupání, ale pak už náležitá odměna.
Po ránu se opět nechtíc vykoupu a s vodou pak bojuji celý den. Na pomoc mi naštěstí přijdou Kanaďané a s nedostatkem jídla pomohou elfové.